Jdi na obsah Jdi na menu
 


CHAMPIONS ON ICE

Praha, Ostrava

napsala: SYLVA

Pozn. redakce: teda tomu se říká štěstí! :-)

ObrazekProstě jsem neodolala,musím se s vámi podělit o své zážitky, protože COI mě vážně vzalo. Předem chci ale říct, že se nebudu rozepisovat do podrobnosti úplně o všech, myslím, že názory máme podobné a spousta z vás už celou show popsala.Chci spíš říct něco o zážitcích před a po a některých mých postřezích.

Mám to štěstí, že mám tak chápavé rodiče, že mi jedno vystoupení zaplatili (mamka byla krasobruslařka, takže v ní mám vždycky podporu) no a když jsem zjistila, že tu budou i moji miláčci Mari a Gwen, neodolala jsem a vložila i svoje penízky.

Do Prahy jsem dovlekla svoji nej kamarádku, která se ze začátku tvářila značně skepticky, nakonec ale byla nadšena. Do Prahy jsme dorazili v doprovodu taťky po poledni a pomalu jsme vyrazili na místo srazu s Kamčou, potom nás začalo postupně přibývat, což bylo místy dost komické. I když se mají sejít krasošílenci, není tak lehké se najít. Nakonec jsme ale uspěli. Čajovnička nakonec nevyšla, to mi ale vůbec nevadilo, protože bylo rozhodně o čem povídat.Už jenom naše setkání byl zážitek, proběhla autogramiáda (a že je to milý, když někdo stojí o můj podpis) a dokonce jsem zjistila, že nejsem "naprosto" šílená, jak mi furt ve škole vnucujou, ale jenom "hodně" šílená. Dokonce jsem ani nebyla tak nervní, ale to bylo asi spíš tím, že už jsem Marinu a Gwendala viděla loni.

V 17.30 jsme se začali přesouvat narvaným metrem k Sazce, kde nám nezabavili k mému údivu foťáky, ale dokonce ani jídlo a pití, což bylo docela divný. Skoro všechny jsme se usadily do sektoru 111, já byla v první řadě a viděly jsme naprosto bezvadně. Původně plánovaná vlna se nakonec nekonala, což ale nevadilo, byly jsme možná nejhlučnější sektor, ale hlavně, určitě jsme předaly nejvíc dárků.

Černá plachta, zakrývající podium, měla jednu vadu, dalo se za ni dívat. Popobíhající Radka a René byli sice fajn, na chvilku vykoukla i spousta dalších, ale jen ne a ne přijít ti, na které jsme s holkama čekaly. Když mi potom docela škaredě hlídač oznámil, že mě blíž stejně nepustí, vzdala jsem to, začátek se stejně blížil.

A v 19.30 a pár minut všechno začalo, led se pokryl mlhou a letěli jsme. Obě show byly úžasné a naše hvězdy bruslily báječně, možná se mi to líbilo i trošku lépe v Ostravě, což mohlo ale být tím, že jsem seděla víc uprostřed.

Na Band jsem se moc netěšila, ale mile překvapil. Zato na Maxima jsem se těšila moc už od loňska, já si nemůžu pomoct, ale to je prostě druhej Gwen-je hezkej, umí zpívat, hrát na klavír a čelo, má diplom z konzervatoře v Paříži a skládá podle mě naprosto úžasnou hudbu(na Merlina od Delobel a Schoenfeldera nebo Malého Prince od Stanicka prostě nedám dopustit) A opět mě nezklamal, Robie i Fredie rozhodně zprznění nebyli.

Představování mohlo být i delší, nakonec všechno mohlo být delší že? Taky mě zaujala mixáž kostýmu Francouzských chouchou (Mari v šatech na Adieu, které kdysi označila Muriel Boucher Zazoui za sexy třídu, Gwen pro změnu v kostýmu z Olympijského blues)

Ve zkratce se konečně dostávám k Elene s Ruslanem a musím říct, že se mi jejich programy, a to oba, líbí jak tak na to vzpomínám čím dál víc. A má to jednoduchý důvod, stáhla jsem si už D/V, Kerry, B/A, D/S a C/S a nikdo se mi zatím zrovna nelíbil. Možná to bylo tím, že jsem je viděla naživo, ale letos u mě vedou. A taky by možná stály za komentář jejich kostýmy, které se mi vážně líbily.

Josef je náš, vrátil se nám a to mě vážně moc potěšilo, ale upřímně mě v prvním čísle moc nevzal, ve druhém už to bylo jiné kafe.

Naopak Sarah se Stephanem mě nadchli naprosto, a to v obou číslech, vždycky měli úžasné prvky, ale Sáruška mi občas připadala jako panáček, letos mě ale okouzlila. A jenom tak mimochodem pražskou hlášku "když přijdete zítra, ten čokl bude mít brusličky" vyměnil Dejdar v Ostravě za hlášku "kdybyste přišli včera, viděli byste, že ten čokl měl brusličky, dneska už je nemá, bolej ho nožičky".

Laurent je prostě boží, další z mých oblíbenců, no a to, co předváděl, to bylo vážně dílo!!!! Mimčo se mi líbilo asi víc než Carmen, ale břišní svaly každopádně zamakaly.

Surya se mi líbila v obou dvou číslech moc, vždycky byla hlavně akrobatka, ale její projev se neskutečně u profesionálů zlepšil a při jejím čísle s Maximem jsem byla úplně nadšená. No a salto prostě nemá chybu, hrozně se mi líbí, protože všichni ostatní, ať už je to Sabovčík, Candeloro,.... ho skáčou na dvě nohy, jenom ona na jednu.

Victora mám moc ráda (a ne jen proto, že si za doby Gweníčkovi rekonvalescence zabruslil duo s Mari), ale prostě mě vážně chytá za srdíčko. A co předvedl v druhé části jsem vážně nečekala (mimochodem ta jeho slečna mi neskutečně připomínala Pashu Grischuk).

Jako spousta z nás, jsem se nejmíň těšila na Irinu Grigorian, a to i proto, že vystoupení s kruhy mě nikdy v cirkuse nebraly, ale ten led dělá prostě divy.

Radka a René mě jako další strašně mile překvapili a jestli se chtěli opravdu rozloučit, nemohli to udělat lépe, první číslo bylo krásné, při druhém jsem si pro změnu definitivně vyřvala hlasivky.

Irinka je brouček, elegantní a milá a za její skvělá vystoupení byla v Praze odměněna nejedním plyšáčkem.

No a potom přišel pro mě naprostý vrchol, Marinka s Gwenym by mě nadchli, i kdyby si doprostřed jen sedli, a když ještě navíc bruslí, umíte si asi představit, co to se mnou dělá. Star Wars jsem viděla loni na jednom z prvních představení a od té doby ho stoprocentně vypilovali i mamka, která tvrdí, že horší exhibici nejeli byla naprosto nadšená. A taky dělá divy sedět blízko u ledu, některé ty výrazy, které Marinka háže jsou vážně nepopsatelné. Flamengo jsem si prostě jen absolutně uvolněně užívala a občas propadala záchvatům smíchu-důvod je jednoduchý, Mari totiž dostávala pravidelně záchvaty pokaždé, když někdo zaječel z tribuny Olé v nesprávnou dobu.

Suverénně největší zážitek z Prahy byl pro mě "bise" od Gwenyho a Marinky. Nejdřív jsem netušila, jak jim dáreček předám (a že jsem ale vymyslela pěknou provokaci!!!! Gwendal totiž dostal tričko s natisknutou Marinkou v jednom roce s tím šátečkem a nápisem "ja lučšaja" když jí to tak rád pořád opakoval a Marina malého Gwena jak zrovna spadl na lyžích s nápisem"J'aime bien tomber". No a nejkomičtější na tom bylo, že on nakonec v té Praze padal. :) No a když jsem viděla už u Sarah se Stephanem, že si pro to přijedou neodolala jsem. Když se vraceli po Star Wars zamávala jsem na ně, oni si všechno přebrali a od každého jsem dostala pusinku, což bylo asi naprosto úžasné, jenomže já to tak nějak nestihla vnímat. Jediné co mě mrzí je, že nevím, jak na ty dárky reagovali.

No a další z nezapomenutelných zážitků byli samozřejmě všichni, se kterými jsem se tam seznámila, takže ještě jednou takhle chci vám všem poděkovat. Je pravda, že když má člověk s kým ty své pocity rozebrat anebo si poslechnou něčí názory, je to 100x lepší. A některé perličky, které zazněly třeba z úst Elišky (např.: mě už nějak nebere dostat pusu od Gwena) mě braly do kolen, ale co je nejdůležitější, byla legrace a vážně se to lépe táhne, když je nás víc.

To jsem ale trošku přeskočila, takže ke společnému závěrečnému vystoupení. Řekla bych, že to nemělo chybu, nedělali vlastně nic valného, ale bylo to strašně milé. Jediné co mě trošku štvalo, byly ty šatičky ala americké vlaječky a průpovídky o pravé "Americke show". Jak správně poznamenala Lucka "kolik že tam vlastně je Amíků?“ nemohla jsem se ubránit úsměvu, vždyť nám přijela polovina équipe de france. Bohužel moc netuším, co tam dělali ostatní, celou dobu jsem sledovala M a G a že se bylo na co dívat!!! Gweny byl tak starostlivej, no prostě láska hotová. Docela jsem se lekla, když jsem uviděla ty krvavé šrámy Marince na punčoškách a ještě víc, když potom zmizela, ale na závěrečné focení už byli opět všichni v plné kráse. No a to byl okamžik pro nás všechny, kteří jsme stáli a ledu, aby jsme si plácli. Když fotil ten oficiální fotograf, prostě tam někdo zavolal ať jdu taky a když jsem viděla, že už tam někdo je i z obecenstva, vyrazila jsem.

Fotky jsem sice neudělala nijak světoborné, ale zato jsem se podstatně přiblížila ke Gwenymu. Marinka utekla, což mě strašně mrzelo, ale byla jsem u něho a rozhodla se uplatnit svůj plán. Podpis z loňska jsem už na papíře měla, takže jsem se vytasila s fixou na látku. Když jsem se konečně probojovala až k němu, byl už docela umačkanej, ale neustále vtipkoval, jak už bylo popisováno. Když jsem mu předala propisku a francouzsky ho požádala o podpis na kalhoty, hodil na mě pobavený pohled a zopakoval po mě "signer les pantalons?" samozřejmě mi ale vystřihl svůj úžasný podpisek a s úsměvem se zeptal, jestli si může půjčit tu fixu, a že mi ji pak vrátí. Samozřejmě jsem souhlasila a s fixou se rozloučila, podle toho, co vyprávěla Kamka jsem byla přesvědčená, že si odnese dárečky dva. A potom už byl i trošku nervózní nebo nevím, ale v jednu chvíli začal chudáček francouzsky říkat ať se netlačíme, a měl k tomu důvod, vytlačili jsme ho až na podium. Bohužel už musel jít, skoro ho odtáhli, ale co mě neskutečně potěšilo bylo, že se ještě při odchodu zastavil, zeptal se čí je ta fixa a když jsem na něj zamávala vrátil se ke mě. Potom ale už všichni zmizeli a i já jsem se začala pakovat z haly, chtěli jsme stihnout vlak.

Naposledy jsem tedy zamávala Sazce a už jsme utíkali i s tátou, který na nás čekal, do metra.Tam jsem se rozloučila ještě se zbytkem človíčků, kteří mi neskutečně zpříjemnili den a už jsme utíkali na Hlavák. Vlak jsme samozřejmě nestihli, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.

A teď něco k Ostravě.

S maminkou jsme vyrazily vlakem z Olomouce už v 7.44, prostě mi toObrazek nedalo, jak bych mohla vyspávat, když se místo toho můžu procházet po Ostravě? Sponzorem COI byl hotel Imperial, takže jsme se vydaly přímo k němu. Poprvé jsme prošly kolem prosklené restaurace, ale nikdo tam nebyl, a tak jsme zamířily na snídani. Moc jsem si ale nepochutnala, máma totiž právě zařizovala nejlepší zážitek dne. Po návratu z Prahy, když mě konečně napadlo prohlédnout si, co jsem si to vlastně koupila za těch 150 Kč, jsme zjistily, že tam máme v produkčním týmu známého a myšlenka proniknout na trénink se zrodila…

Honza (tedy ten známý) slíbil, že se zeptá a pak zavolá, takže jsme znovu zamířily do ulic a to znovu kolem Imperialu, kde k mému velkému nadšení snídal Martin Dejdar. A je to jasný, říkala jsem si. Potom jsme se šly projít a kolem zmiňovaného hotelu, na kterém byly vylepené 2 plakáty jsme prošly ještě několikrát a taky jsme ještě 2x viděly Dejdara, ten už se na nás ale díval dost divně a navíc už bylo 12.00 a tak jsme došly k tomu názoru, že krasobruslaři bydlí v hotelu Atom, hned vedle Čez arény a tady je jenom taková ta oficiální část. No a tak jsme se přesunuly, zavolaly Honzíkovi a když jsem se dozvěděla, že je všechno ok, byla jsem v sedmém nebi, zašly jsme do Atomu, kde taky nikdo nebyl a vrátily se k Aréně.

Tam za námi přišla sympatická blondýna a ptala se, jestli náhodou nejdeme taky na COI, když jsme se dozvěděly, že jsme tu za účelem stejné akce, samozřejmě jsme se daly dohromady.

Potom přišel Honzík a oznámil nám, že trénink začíná ve 3h a krasobruslaři samozřejmě bydlí v Imprialu. Vracet se ale nemělo cenu, tak jsme vyrazily do Atomu na pití.

Ve 14.30 už jsme samozřejmě čekaly před halou na příjezd našich zlatíček. No a znenadání se k nám blížil nějakej autobus. A moje maminka (která se mimochodem chová občas jako pěkná puberťačka ) na ně začala mávat. No a světe div se, on nám někdo zamával, bohužel ale nebylo přes ta kouřová skla nic moc vidět, všimla jsem si jenom Jožky. A ještě jeden postřeh, všechny okna autobusu byla polepená plakáty s M a G. Honem jsme volaly Honzovi a za pár minut už jsme procházely prostory backstage. Zašly jsme do první řady a trpělivě čekaly. První šok nastal v momentu, když 2 metry ode mě prošla Marina rozhlédla se po ledě a než jsem se stihla nadechnout zase se ztratila. Po několika minutách se z druhé strany vykulil Laurent, zastavil se kousek od nás a začal se rozcvičovat. Nejdřív jsem se bála jít v ten moment za ním a otravovat ho, ale máma mě pořád pobízela a tak jsem vyrazila s přichystanou větičkou, že už jsem byla v Praze a jak se mi strašně líbil. Podepsal se moc ochotně, i když se na začátku tvářil dost překvapeně (což zřejmě zapříčinila moje francais magnifique).

A následovali další - Josef, Stephane a nakonec Sarah, která na mě zapůsobila naprosto úžasně - že je maličká jsem věděla, ale že je taky tak pěkná a milá mě ani nenapadlo. Usmívala se od ucha k uchu moc děkovala, když jsem jí řekla, jak se mi v Praze líbili a podepsala se mi dokonce za pejska Cookieho.

Největší šok mě ale čekal. Před rokem jsem byla na Fantasy on Ice v Klagenfurthu, tam je nehlídali pro změnu vůbec, takže jsem byla na celém tréninku. No a tehdy přišel Gweny půlhodiny po začátku. Oč větší bylo mé překvapení, když se zpoza závěsu vynořila zlatá hříva a můj krasavec vyjel na led. Sundal chrániče a rozjel se po hladkém ledu. Tomu co jsem potom mohla asi 20 minut sledovat ještě teď nevěřím.

Gwendal začal trenink v takovém stylu, že jsem měla pocit, že nejsem ve správné hale. Docela by mě zajímalo, jak by obstál v konkurenci rychlobruslařů. Když jsem sledovala jak nádherně objížděl ledovou plochu a dělal neustále delší tahy a naprosto stejná kolečka, nemohla jsem uvěřit, že jenom obyčejná jízda vpřed může vypadat tak nádherně. S úžasem jsem zjistila, že přejede celé kluziště na 2 odrazy. Za chvíli přišly Marina s Elenou a po nich i Ruslan. Marinka si tak objela pár koleček a potom se připojila ke Gwenymu.

Ukrajinské olympijské naděje začaly pilovat své závodní programy, já ale měla oči už jenom pro ty dvě osůbky, popojíždějící po ledě zároveň s nimi. A to, co jsem viděla, mi naprosto vyrazilo dech. Vztah Mari a Gwena nebyl zrovna často popisován jako krásný, na mě však působili spíš jako čerstvě zaláskovaní puberťaci. Vím, že to není pravda, že to co si představuji je nereálné, ale kdyby je člověk neznal, neuvěří, že nejsou spolu. Celou dobu jezdili za ručičky, povídali si a to velice hlasitě (ale hudba byla bohužel hlasitější) a neustále se smáli. Nejzajímavější moment nastal ve chvíli, kdy Gwendal objel Marinu zezadu a jednou rukou jí objal kolem krku, druhou jí hladil po bříšku (ne-li výš) a něco jí šuškal do ouška. No a Marina se zdaleka netvářila nespokojeně, a to ani potom, když jí Gwen vozil před sebou za pas, za ramena a dokonce to chvíli vypadalo na masáž trapézů. A i při samotné show vždycky přijížděli a odjížděli v držení kolem pasu. A pak, že se nemají rádi.

Ale abych jim nekřivdila, objeli i několik koleček v tanečním držení a že jim to jezdí krásně. Potom si ještě oba zkusili nějaký ten kousek (Mari z Flamenga a Gwen skoky ze Star Wars) A začalo to vypadat, že se chystají z ledu, na který během toho dorazila Surya, Sarah se Stephanem, Victor a Laureát (všichni Francouzi se nezapomněli pozdravit tradičním "Faire bise") Mari s Gwenym popadli chrániče a jeli k východu. A to jsem si nemohla nechat ujít, Marinin podpis mi na riflích pořád chyběl. Stále v hovoru si Gwendal začal nasazovat chrániče, ale Marina se otočila a vypadalo to, že jde ještě bruslit. No a po mé loňské zkušenosti vím, jenom nikdy nerušit Marinu při tréninku.

No a tak jsme oslovily s mámou a Markétou Gwena. Jako obvykle měl úžasnou náladu, byl naprosto hotovej z Markétina plyšáka, ale i z takové praštěné propisky, kterou jsem mu dala a samozřejmě jsme obě dostaly i pusinku (a samozřejmě si to opět nevybavuju). Všechny jsme se s ním vyfotily a rozloučily se. Máma, která si ho stačila pořádně prohlédnout, se neubránila poznámce, že "on ty fanynky prostě zbožňuje" a prý se po nás vysloveně sápal (což ale nám fanynkám vůbec nevadí, že?)

Takže dál jsme chtěly odchytit Marinku, ale ejhle, ona už na ledě nebyla a k mému velikému zklamání nám Markétčina sestra oznámila, že během toho, co jsme byly hotové z Gwena nám prostě utekla. Což pro mě byla prostě katastrofa. Nicméně máma se tvářila, že se zeptá Eleny, jestli by nám ji nemohla zavolat.

Elena s Ruslanem odcházeli jako další, taky byli moc milí, Elena o něco víc, podepsali se a něžná polovička páru nám slíbila, že to Marině řekne. Jenomže uplynula doba, kdy jsme pozorovaly ostatní a Mari pořád nikde. Z ledu mezitím odešla Surya, která byla taky strašně fajn, když si chtěla nazout druhý chránič, nějak ztrácela rovnováhu, takže jsem jí s radostí udělala držátko. Řekla jsem jí, jak že byla v Praze hrozně dobrá, mile se na mě podívala a nevím proč anglicky, ale zeptala se mě, odkud vlastně jsem. No a ze mě v tu ránu vypadla příšerná patlanina "Je suis from Olomouc" Nicméně Surya to určitě pochopila.

Několikrát prošel okolo Maxim, vždycky měl ale na uších sluchátka, když jsem na něho poprvé promluvila neslyšel, no a potom už jsem se nepokoušela, což mě teď neskutečně mrzí.

Potom vycházel z ledu Victor, na kterého Markétka celou dobu čekala. Tvářil se moc mile, něco málo s Marky promluvili, dostaly jsme autogram a protože se nám Marina furt neobjevovala, zkusily jsme to znovu. Máma ho poprosila, jestli by jí nemohl zavolat, že jí chceme něco předat,... No a Victor se podíval takovým docela zvláštním výrazem a řekl nám, že to sice zkusí, ale že ji zná, takže jestli už se třeba líčí (což jí prý strašně trvá) tak asi nepřijde. No co mám povídat, začínala jsem být dost hodně hysterická a hlavně jsem opět začala dostávat takovej ten nepříjemnej pocit, že je to potvora, která se na nás prostě vykašlala. Mezitím procházel na led R a R, Renda se tvářil, že by se podepisoval radši až po tréninku. No a nezklamal, hned jak dotrénovali přišel ochotně za námi, podepsal se, vyfotil se s námi, což bylo docela sranda, Marky se poprvé nemusela připadat jako obr, zato já měla pocit, že jsem trpaslík.

No a zase přišly ty nervy, ale naráz jsem v chodbě za náma zahlédla jak tam někdo prošel, a ta modrá barva mikiny mi byla neskutečně povědomá. Výsledek mých nervů byl ten (jak jsme se později s mámou shodly, že jsme se prostě asi moc nepochopily, nebo nevím co, ale zatímco my stály u ledu, Marinka pochodovala 5 metrů od nás ve vestibulu a zřejmě moc nechápala, že když už jsme jí 2x volaly, že si za ní prostě nepřijdeme. Nakonec si tam ze zoufalství dokonce koupila cosi z automatu. Když jsme tam za ní teda konečně přišly, chuděrka se nás asi musela až leknout (vybalily jsme to na ní Anglicko-Rusko-Francouzsky) ale byla moc milá, podepsala se, takžeObrazek moje kalhoty byly konečně plně zhodnoceny a udělaly jsme fotečku. (teda spíš mamka dělala fotečky a potom z toho měla docel depku, co kdyby tam třeba někdo neměl hlavu že?) A ještě musím říct, že Marinka je strááááááááášně pěkná.

Konečně jsem si mohla v klidu oddechnout, všechno, co jsem si přála se mi splnilo. Bohužel už z ledu mezitím všichni odešli, zůstal tam jenom Jožka a ještě asi 2x zajel část svého programu. Dá se říct, že jsme tu Mari stihly za minutu 12, protože hned jak jsme se vrátily, začali po nás úplně uzavírat zákulisí a k tribunám hned nastoupili drsní chlápci v sakách, kteří se hned dožadovali vstupenek. A hala se začala zaplňovat, bohužel to nedošlo do stavu, do jakého jsem chtěla. Show začala s mírným zpožděním, což mi ale zdaleka nevadilo tak, jako to, že nesundali mantinely (důvod jako vždy hokej), s čímž jsem počítala.No a potom jsem byla samozřejmě taky zklamaná z nepřítomnosti Irči.

Ale jinak to bylo prostě úžasné, líbilo se mi to snad ještě víc, než v Praze. Z naší první řady byl opět úžasně detailní pohled na všechny a že se někteří umí tvářit. Rozdíl oproti Praze byl snad v tom, že publiku trvalo značně déle, než je napadlo na konci povstat, ale nakonec byly ovace bouřlivé. Opět jsem si se všemi plácla a pak už bylo svoláno hromadné focení, taky byl představen producent Jindřich Šimek. Focení bylo ve velkém stylu, sešli se všichni, celý realizační tým, aby zvěčnili tohle, bohužel poslední, ale naprosto nezapomenutelné představení. Potom už jenom dostali Gwendal, Stephane a myslím že ještě René velké lahve šampaňského, no a zkuste si tipnut koho se Gwen pokusil posříkat jako první? Marinka ale úspěšně utekla a po dalším kolečku všichni zmizeli za oponou.

Z arény se mi ani trošku nechtělo, ale skoro nás vyhodili, máma ještě navrhovala, že půjdeme k autobusu, ale já už na to tak nějak neměla sílu, byla jsem strašně šťastná a zároveň se mi skoro chtělo brečet. Všechno krásné musí jednou skončit, ale moje vzpomínky na 12. a 15. října 2005 nikdy nezmizí.

Obrazek

 

Náhledy fotografií ze složky Trénink - Ostrava (COI) - fotky od Markétky

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář