Jdi na obsah Jdi na menu
 


Champions on ice v pražské Sazka aréně 

12. 10. 2005

očima Kamky

Česko ovládne Planeta šampiónů. Zlatý pár bruslí v Praze. České publikum se může těšit na špičkové krasobruslaře…

A tak jsme se těšili. Už od června jsme měli koupené lístky do nejlepšího sektoru, do nejlepší řady. V noci na 12. října nemohli desítky lidí spát. Hlavou se nám honilo to, že uvidíme naše miláčky. Už od neděle jsme byli klidní, všechny hvězdy přistály v Praze. Kromě Irinky, ale ta přiletěla v úterý. Už jsme nemuseli mít noční můry o tom, že někdo nepřijede, že se bude opakovat loňský rok. Zlatý pár se procházel po Praze, šampióni spali v hotelu v centru Prahy a já se snažila, abych je náhodou někde nepotkala, protože to by mohla být moje smrt. Všechno bylo připraveno na den, kdy se všichni společně potkáme u ledu.

Hned odpoledne jsme se měli sejít, my všichni zapálení fanoušci, kteří měli čas a chuť se těšit společně na Velký večer, a konečně se seznámit. Byli tři hodiny a já jsem vyběhla schody na I. P. Pavlova, kde na mě čekala děvčata z Olomouce. Pořádně jsme se přivítaly a v natěšeném hovoru jsme vyrazily pro Anetku. Čekaly jsme na oblíbeném místě pro rande v Praze, pod hlavou Koně, než mi zazvonila kapsa a otočil se k nám usměvavý človíček, který stál vedle nás. Anetka nám představila Tomáše a, před zábavou povinnosti, krasobruslařští fanoušci šli nakupovat studijní materiál do knihkupectví. Než jsme všechno pořídili, byl čas vyrazit za ostatními. Pokusili jsme se vyčerpat dlouhou procházkou z Václaváku až na Ípák, ale energie neubyla. Čekali jsme ve vestibulu metra. Výzvědná osoba vyrazila na průzkum, Terezku pro mě nebylo těžké dole v chumlu nastupujících a vystupujících z vlaku najít, konec konců, sedíme spolu v jedné lavici. Postávaly jsme na nástupišti tak dlouho, než k nám přiběhla rozveselená Dáda se svým mužským doprovodem. Vyrazily jsme tedy za skupinkou ostatních, ale stále ten malý hlouček nebyl kompletní. Chvilka čekání nebyla dlouhá, hned dorazila Markétka. Nejvíc nám ale chyběla Míša. Překvapivě jsme zjistili, že na ni nikdo nemáme telefon, tak se výzvědná dvojice vydala zpátky pod zem hledat pruhované kalhoty, které měla mít na sobě, naše jediné poznávací znamení. V davu spěchajících se nám ale ztratily, tak jsme byli zase rychle přivoláni nahoru. Míša už na nás čekala, se sestrou a s Žanetkou, konečně jsme se tedy poznali všichni. Naše velká skupinka velkých fanoušků byla kompletní. Velitelka Anýzek zavelela a vydali jsme se směrem k Náměstí Míru, kde jsme snadno obsadili tři lavičky. A hned jsme vykládali všechno, co kdo věděl, viděl a slyšel o večerním odletu na Planetu šampiónů. Samozřejmě jsme se neubránili tématu loňské Art on ice a probrali jsme všechny naše večer vystupující i nevystupující hvězdičky odshora až dolů, což je naše nejoblíbenější činnost, v tom máme všichni praxi. Mezi tím dorazila naše drahá a velmi upovídaná Eliška, která jako vždycky přinesla žhavé novinky z našeho světa, světa krasobruslení, a všechno stihla vypovědět rychle, než odběhla koupit svým favoritům květiny. Také konečně dorazily moje spolubydlící ze stanování v Českém ráji, které se potkaly na schodech z metra a poznaly se jen napůl. S Vlaďkou a Barčou už jsme byli kompletní a mohli jsme se všichni zvěčnit na společné fotografii. Uspořádali jsme si také malou autogramiádu největších fanoušků v Česku.

Ale hodiny nám začali napovídat, že bychom se měli vydat k hale. Kapitánka zavelela a houf se vydal do podzemí. Bohužel pro nás neposlali slibované prázdné metro, museli jsme se vtěsnat mezi ty davy, které podle nás mířili také do haly, jen jich cestou trochu ubývalo. Zázračně jsme neztratili ani jednoho nadšence, kromě Toma, který nás zanechal našemu osudu už na náměstí. Před námi se objevila ta naše slavná Sazka aréna. Nedalo se jinak, než se s ní vyfotit, tak máme další společnou zvěčněninu. A hurá do haly. Zhluboka jsme se nadechli a nechali jsme se ohledat od ochranky. Zbraně nebyly nalezeny, tašky prošly kontrolami a lístky turnikety. Byli jsme v hale. Lidi sedící u kávy před několika občerstveními si trošku podiveně ukazovali na bláznivou skupinku štěbetajících, které poletovali sem a tam po chodbě. Po společné návštěvě toalet, i tam jsme musely všechny společně, jsme oblehli jednoho z mimozemšťanů, který přistál na chodbě přímo před námi, a nakoupili jsme programy. Ještě, než nás pustili do našeho společného sektoru tři jedničky, potkali jsme znovu Elišku a její sestru a představila jsem všem nejznalejší členku našeho fanklubu, mojí babičku. Fanouškovský tým tedy vstoupil do hlediště. Jen Anetka na nás mávala z druhé strany haly. Našli jsme si svá místa a s Vlaďkou a s holkami z Olomouce jsme chvilku pozorovali průhledem za plachtu Radku s Reném a Irinku, kteří se procházeli v zákulisí. Těsně před půl osmou se ještě mezi námi objevily naše poslední postrádané fanynky, Jitulka a Peťulka a Olga s transparenty oslavujícími naše miláčky Mari s Gwenem a Sarah se Stephanem. S Vlaďkou jsme visely pohledy na závěsu s hvězdami, kde se občas ve škvíře mihla námi moc dobře známá tvář krasobruslaře. Byli tam a už měli kostýmy. Nedočkavá srdíčka se mohla uklidnit.

Vesmírná loď přistála na Planetě šampiónů. Náš fanklub se ztratil v tichu napůl plného stadionu. Stříbrné auto projelo po naleštěné ledové ploše v lesku světelných efektů a vystoupil z něj mimozemšťan, který na nás k našemu překvapení promluvil česky. Vypadal vlastně napůl jako člověk… Po představení jeho mimozemských kolegů a vládce planety se na otáčivém pódiu představili největší hvězdy vesmíru… Naše milované hvězdičky živé a z masa a kostí a nám se před očima zatočila celá naše planeta. Své umění nám předvedli hned v zápětí, představili se nám každý s tím nejlepším těsně za sebou a, pro mě, ti nejlepší nakonec. Ten večer tam byli jen pro nás a my jsme tam seděli jen pro ně.

Elena a Ruslan nás na chvilku zavedli do budoucnosti, na evropský a olympijský závod, předvedli nám svůj originální tanec. Od té doby se nikdo z nás nemůže dočkat mistrovství. Mimozemský moderátor Martin nám předvedl také zajímavou kreaci, pád na vozíčku, na kterém se vozí turisti po Staromáku. Po vyprávění pověsti o Sisyfovi nám představil Jožu, Jumping Joe a Oheň zapalující Olympiádu v Salt Lake. Josef mi doslova vyrazil dech, když kousek od nás vyskočil tak vysoko, že jsem radši zavírala oči. Při saltu zavřela oči celá hala. Martin vyjmenoval další dlouhý seznam úspěchů a Sarah se Stephanem, papoušek s pirátem, nás zavedli na ostrov uprostřed moře. Pak se doplazilo doprostřed bouřící arény malé batole v dupačkách a s pobryndaným bryndákem. Takhle se rodí šampióni. Už od plenek umí skákat trojité skoky. Malý Laurence to už umí taky. Díky Suryi si naše namožené svaly od smíchu na chvilku oddychly a ruce se roztleskaly, když se halou rozeznělo I will survive, hudba, která nás pronásleduje už od tanců v SLC. Zpívali jsme. Duhová dvojice nám po ní předvedla takovou spirálu smrti, že jsem znovu zavřela oči, abych se nemusela hrozit místo Radky a Reného. Irinka nás všechny uchvátila svou krásou a ladnou jízdou, ona si své medaile opravdu zaslouží. Pak předvedl své krásné bruslení Viktor a za oponou se pomalu začali míhat postavy v černé kápi.

Tma. A ticho. Na ledě se pohybovaly jen dva tmavé stíny. „Hmm, the dark side, clouds everything, impossible to see, the future is…“ Budoucnost je v lásce a láska je to, co vytváří na ledě Marina a Gwendal. Nejprve bojovali světelnými meči, pak se zamotali do pláště a málem se srazili, zlatá víla kroužila kolem človíčka v jedyovském kostýmu a společně okouzlili nás všechny, kteří jsme s vykulenýma očima sledovali každý pohyb zlatého páru. Byla to hvězdná jízda, vybojovali hvězdnou válku. Potlesk nechtěl nikdy skončit.

O přestávce se naše sto dvacet jednička vyprázdnila a my jsme měli spousty prostoru pro naše dojmy. Všichni byli nadšeni stejně jako já a všichni chtěli, aby show trvala do nekonečna. Úsměvy na tvářích nás všech jen zářily. Byly jsme jak malé děti po Vánocích, kterým se splnily jejich sny.

Znovu nás zahalila tma a očekávání. Martin se přiřítil na bruslích a kousek za ním hudebníci jakémsi seskupení, kterému by se dalo říkat skupina synchronizovaných bruslařů. Irinka nám k tomu bubnovala na bicí, Radka s Irinou Grigorianou hrály na saxofon a Jožo na kytaru. Krasobruslařské hvězdičky předvedli, že hrát v kapele je to nejjednodušší, hudebníci se na ledě vyznamenali hlavně pády. Show hudebníků skončila a bruslaři odložili své nástroje. Jako první na led vpluli, vždy první, Elena s Ruslanem v přípravě na volnou jízdu na mistrovství. Surya vystupovala společně s vládcem planety Maximem, který jí k tomu zpíval, nejprve stojící mezi publikem a pak se motající na ploše. Martin se při ohlašování dalšího čísla zásadně spletl a místo páru ohlásil sólistu Viktora. Viktor nám se svou krásnou blondýnou zatančil sambu. Další vystoupení kapely bylo obohaceno o nového zpěváka, Laurence nám předvedl své nadání pro zpěv a následně i pro tanec na ledě. Po jeho vystoupení se na ploše objevil malý pán s knírkem, rozjímající na židli, a vedle nás na schodech jakási udělaná černovlasá uklízečka, která v zápětí předvedla, že vběhnout na led a něco málo nám zabruslit jí nedělá problémy. Ovšem tím její drzost nekončila, nedala a musela všem přítomným pánům předvést své krajkové spodní prádlo, i když se štíhlou modelkou s vypracovaným tělem by si ji nikdo rozhodně nespletl. Chudák pán v sáčku se musel nechat urostlou černovláskou vyhazovat nad led, div ke konci nezajeli malého Sářiného psíčka, který se záhadně na led zatoulal. Po této povedené partičce se předvedl český olympionik, který publikum znovu k smrti vyděsil svým saltem. Prošli jsme hodinou zpěvu s marťanem Martinem a vytvořili jsme potom velmi hlasitý doprovod pro naši domácí sportovní dvojici, Radka s Rendou nám předvedli další kousky z jejich okouzlující plejády. Když odjížděli, Martin nám prozradil tajemství o tom, že je Radka těhotná, které nevěděla ani ona sama. Irina Grigorian se pak pokusila podpálit své vlasy hořící obručí, která jí lítala okolo krku a způsobila tím trápení pořadatelů, kteří nemohli v zákulisí přijít na to, jak obruč uhasit a nerozpustit led. Martin se při ohlašování dalšího čísla zásadně spletl a místo páru ohlásil sólistu Viktora. Viktor nám se svou krásnou blondýnou zatančil sambu a Irinka nás všechny dojala společně s „You Promised me“. Pak nás čekala další hodina zpěvu, tentokrát jsme postoupili od rocku ke španělské hudbě. Martin povídal něco o člověku, díky kterému dívky na celém světě omdlévají, a my sami jsme si museli řevem přivolat okouzlující Marinu a svůdného Gwendala.

Vykladačka karet se posadila na otočné pódium a zcela bez zájmu nechala toreadora v culíku dupat na led a v rytmu hudby připravovat publikum na nádherné vystoupení, které ho čekalo. Oba se pak spojili v jedno tělo, v jedno flamengo, které okouzlilo celou halu a nám nezbylo nic jiného, než jako v hypnóze sledovat ty dva úžasné lidi na ledě, kteří vytvářeli dokonale propracovanou pohádku o krásném toreadorovi a krásné rusovlásce. Darovali jsme jim potlesk a časté výkřiky: olé, oni nám za to dali fascinující zážitek, na který tisíce lidí, kteří seděli ten večer v Sazka aréně, nikdy nezapomenou. Marina s Gwendalem zářili ze všech hvězdiček nejvíc.

Martin nám oznámil poslední minuty do odletu z planety. Za zvuků písně patřící všem šamponům na led nastoupili všichni naši miláčci, kterým vděčíme za krásný večer, na krku měl každý svou nejcennější medaili, z nichž se nejvíce leskly tři zlaté olympijské. Ze závěrečného defilé, reje deseti amerických vlajek, si nepamatuji nikoho jiného, než rusalku a Gwendala, z kterých jsem fascinovaně nespustila oči. Bylo vidět, že společná choreografie jim trochu zamotala hlavu, než se dohodli, jestli už mají vyrazit nebo ještě ne, bylo už často pozdě. Marina v první části defilé objevila na svých šatech stopy od krve, ukázala svému partnerovi pořezanou ruku a ten z hrůzou v očích prohlížel své brusle, aby zjistil, kterým z nožů svou Esmeraldu pořezal. Předvedli nám své nejúžasnější zvedačky a nejlepší části z jízd. Pak se rozestavěli společně s ostatními tleskajícími kolem otočného pódia a tleskali s nimi. Gwendal při tom dlabal bruslí do ledu a snažil se nashromáždit ledovou tříšť, kterou potom podával Marině, aby si zchladila zraněnou ruku. To byla jedna z nejmilejších chvilek celé show. Krasobruslaři pak dostaly květiny, které darovali některým z publika. Gwendal společně s Marinkou a Irinkou tančil a tleskal. Všichni se pochytali za ruce a uprostřed se v dlouhé šňůře klanili. Celá hala vstávala, děkovné ovace ne a ne skončit, tleskali jsme déle než deset minut a vyslovovali jsme díky všem, kteří pro nás vytvořili tak nádherný večer. S Vlaďkou a děvčaty jsme seběhly dolů do první řady, abychom byly krasobruslařům co nejblíže. Umělci začali kroužit kolem ledu a mávali a plácali si s každým, kdo natáhl ruku. Gwendal jezdil na konci celé řady sám, Marinka odběhla nechat si ošetřit ruku. Já jsem natáhla tu svou a plácla jsem si s Gwendalem, který se usmál na nás na všechny, které jsme tam čekaly jen na něj. To byl náš dárek za aplaus. Krasobruslaři, mezi které se vrátila i Marinka s obvazem na ruce, se společně s pořadateli a hudebníky rozestavili na pódium, aby udělali závěrečnou fotografii. Gwendal objímal Marinu a Irinu Grigorianu kolem ramen a společně se všemi se usmíval směrem k fotografům, které ještě stihl několikrát napomenout, aby fotili bez blesku. Když se na led nesměle začali trousit fanoušci, okolo ledu nebyly mantinely, začali někteří bruslaři prchat. Přede mnou popadl Stephan za ruku svou partnerku a odvedl ji do zákulisí. Rychle se vypařili skoro všichni, jen největší miláčci zůstali v obležení hromady fanoušků, Josef a Gwendal. Ochotně se podepisovali na všechno, co jim nedočkavý dav podával. Všichni se na ně tlačili a chtěli je jen pro sebe, pořadatelé na oba naléhali, ať už jdou pryč. Gwendal se bránil, žádal všechny okolo sebe: slowly, slowly! Když se pomalu začal ztrácet pod hromadou památníčků a programů, zajiskřilo mu v očích a záludně se usmál. Rozhlédl se kolem sebe, prohlásil, že podepíše jen ten, který bude nejníže, a zmizel. Za chvilku se zase posadil a vítězoslavně držel v ruce program, který podepsal. Ovšem už nemohl odolávat přemlouvání pořadatele, který ho držel za loket, řekl, že podepíše poslední, to také udělal, nechal se vytáhnout z chumlu nahoru na pódium a zmizel za oponou. Jožo se vytratil chvilku za ním a tím se nám ztratil náš sen, který pomalu končil. S promrzlýma nohama jsme se vrátili z ledu zpět na tribuny, kde se všechny fanynky znovu našly a společně jsme čekaly, až se vyprázdní hala. Nikomu se nechtělo pryč a všechny jsme měly spoustu zážitků, které jsme musely hned vypovědět. Všechny jsme byly nadšené a uchvácené z toho, co jsme zažily. Některé z nás si odnášely i poklad, podpis některého z bruslařů, z nichž největší byl podpis Gwendala. Pořadatelé nás začali vyhánět k východům, tak jsme neochotně šly a loučily se s ledem. Společně jsme vyšly ven na ulici, vrátily jsme se do tmy a se šťastnými úsměvy na tvářích jsme společně odcházely na metro. V hale jsem se rozloučila s Dádou, venku potom se Sylvou a Vlaďkou a s Míšou jsme jeli společně až na Florenc. Nakonec jsme vyrazily k domovu a Petře a Báře jsme zamávaly jako poslední.

Měli jsme za sebou krásný den. Byl plný radosti a velkých zážitků, na které nikdo z nás jen tak nezapomene.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář