CHAMPIONS ON ICE 15.10.2005 – OSTRAVA

aneb o splnění snu, který ani snem nebyl…

Na začátku reportáže bych chtěla případné čtenáře upozornit, že je velmi zdlouhavá (zkrátka vše tam píšu 10x, ale jinak to neumím, když jsem nadšená, píšu vše stále dokola) a s mírným :-) zaměřením na Viktorka…

Kdybyste chtěli vědět, jaký je rozdíl mezi splněným snem a splněným snem, který ani snem nebyl, můžu vám to říct, protože se mi to stalo. Když se mi v létě splnil obrovský sen a já se vyfotila s Patriškou z mé milované skupiny The Kelly Family, byla a jsem z toho strašně šťastná. Ale když se mi splnil sen, který jsem nikdy ani nesnila, nemůžu se z toho vůbec vzpamatovat a rozdýchat to. Nejsem zatím schopná normálně fungovat, tak jako předtím. Byl to příliš velký otřes. Nemůžu pochopit, jakto že se něco takového vůbec mohlo stát. A vůbec tomu nemůžu uvěřit. Někdy mám pocit, jako by se to ani nestalo.

V červnu jsem se dozvěděla, že se v ČR uskuteční show Champions on ice. Věděla jsem, že v ní vystupují krasobruslaři jako Anissinová – Peizerat, ale hlavně Viktor. Ten byl brzy uveden jako jedna z hlavních hvězd. Nelenila jsem a běžela do informačního centra zamluvit vstupenky do 1. řady uprostřed. Co na tom, že byly drahé. Člověk má jedinečnou příležitost vidět tyto lidi, tak pro to musí obětovat i nějaké peníze. A začala jsem se těšit. A zároveň obávat, že Viktor z jakéhokoliv důvodu nepřijede. Ale nakonec jsem se tím přestala zaobírat a nechala to osudu. Teď vidím, že to tak bylo nejlepší. Užívala jsem si toho pocitu, že se na něj vůbec můžu těšit. A těšila jsem se na 14.10. V ten den jsem si chtěla pustit píseň Zejtra mám v podání M. Hudčeka (můj veliký favorit ze Superstar :-)). Zpívá se tam „Zejtra mám svůj den, zejtra se mi splní moje tajné přání, můj sen…. jednou vyspím se jen…“ Už jen to, že bych Viktora viděla na ledě, by bylo pro mě životním štěstím.

Kdysi jsem totiž krasobruslení hodně sledovala. Jsem milovníkem té starší generace z konce 80. a začátku 90. let. Neznamená to, že dnes krasobruslení nesleduju, to vůbec ne, líbí se mi moc a i v poslední době jsem si našla své oblíbence, např. Anissinovou s Peizeratem (poslední dobou rozumím konec 90. let dodnes), ale stejně už to pro mě není to, co to bývalo. Světoví krasobruslaři pro mě existovali vždy jen v televizi a už je to, že bych někoho z nich mohla vidět naživo, pro mě znamenalo něco neskutečného a nepředstavitelného. A mezi nimi měl být Viktor.

Viktora jsem objevila v roce 1988 a od té doby na něj nedám dopustit. I když jsem ho v té době v televizi viděla jen párkrát (technické vymoženosti jako video, satelit nebo internet byly samozřejmě tabu), byl pro mě jedním z nejoblíbenějších sportovců a vím, že jím navždy zůstane. Nejprve mě zaujal svým bruslením a taky vzhledem. Nebylo mu ještě ani 20 a mně připadal moc krásný (to mi samozřejmě připadá i dodnes, i když už mu táhne pomalu na 40 :-)). Postupem času jsem poznávala, že je neobyčejný i svým nitrem. I když o něm nikdy nebylo moc psáno, z těch několika útržků, co jsem kdy četla, jsem pochopila, že takových lidí jako on je málo. Když byl v životě lidmi požádán o pomoc, vždy se řídil podle svého hesla „No problem“. „Nikdy pro něj nebylo problémem pomoci“, jak ho popsali jeho blízcí. Několikrát zorganizoval exhibiční show na podporu lidí z Černobylu (v prosinci se bude konat další z jeho show… Že bych jela do Kyjeva? :-)). Viktor má srdce na pravém místě, to vím.

V roce 1992 končil poprvé svou amatérskou kariéru. Jel své exhibiční vystoupení, já měla oči přilepené na obrazovku a jen tiše jsem záviděla paní, kterou Viktor v průběhu exhibice políbil. Tedy záviděla – dnes bych možná trochu záviděla, ale tehdy to bylo jiné. Pamatuju si, že moje maminka tehdy řekla: „Určitě se nebude teď týden mýt.“ Pomyslela jsem si, že určitě nebude, že musí z toho být strašně šťastná. Řekla jsem si, že to byla strašně úžasná náhoda pro tu paní, že si vybral právě ji.

Pak byl konec exhibice, a když Viktora ukázali, myslela jsem si, že ho vidím naposledy v životě. Opravdu jsem si to myslela.

Po dvou letech se mezi amatéry vrátil a já ho tedy mohla vidět znovu. I poté jsem ho jednou za několik let vídala v televizi, když zrovna náhodou vysílali krasobruslařskou show z USA (což se ale stalo asi 2x :-)).

Naposledy jsem ho viděla v televizi letos 2. ledna a málem jsem z toho nespala :-). Jen se mi zdálo, že trochu ztloustnul. Na internetu jsem ho někdy viděla na nějakém obrázku. Na hledání jeho jízd na internetu nemám moc času ani nervy, ale také by to šlo.

V podstatě ale Viktor zůstal tím dvojrozměrným idolem, kterého navždy budu obdivovat a který navždy bude v daleké Americe.

Jenže pak, jak jsem už napsala, jsem se dozvěděla, že bych ho mohla vidět na vlastní oči. Něco jiného je se na to těšit a něco jiného je, když se tak stane...

Jsem od přírody pesimistická, a tak jsem měla hlavní cíl – dožít do 15.10. Já vím, zní to divně, ale člověk nikdy neví, co na něj kde čeká za hrůzu.

Asi ještě týden před show jsem chtěla pro Viktora koupit dárek, ale nakonec jsem to nějak podvědomě zavrhla s tím, že to nemá stejně cenu…

Taky jsem mu napsala dopis – do hotelu Atom, který je hned vedle haly. Krasobruslaři byli ubytovaní v Imperiálu.

Asi dva dny před show jsem si chtěla koupit od bezdomovce na Hlavní třídě Nový prostor. Dělám to vždy, když si chci naklonit osud na svou stranu. Jenže jsem na to zapomněla.

Jela jsem v pátek večer na rotopedu, měla jsem hrozně těžké nohy a vůbec mi to nešlo. Chtěla jsem tentokrát jet jen 10 km (oproti 15, které obvykle jezdím), ale pak jsem si řekla: „Nebuď líná, jen se snaž, třeba se zítra něco stane.“ A tak jsem jela 15.

Volala jsem do haly a ptala jsem se paní, jestli náhodou nebude veřejný trénink. Paní ostrým pisklavým hlasem odsekla, že veřejný rozhodně nebude.

A hlavně – pustila jsem si Zejtra mám a celý večer ji radostně s Hudčekem zpívala. Ani jsem nemohla tušit, jak ten „můj den“ bude vypadat.

V tento svůj den jsem vstala po sedmé a umyla jsem si vlasy. Sbalila jsem si foťák (i když se říkalo a psalo, že se nesmí fotit, ale já na takové akce vyrážím vždy s foťákem :-)), sešitek na podpisy a tři fixy (zelený, červený a černý), i když jsem si byla jistá, že je nebudu potřebovat. Vzala jsem si něco na pití a cestou jsem si koupila nějaké koblihy, abych měla přes den co jíst. Po desáté hodině jsem byla u haly. Já vím, že to zní divně, když show začínala až v 6, ale já na takovéto akce jsem zvyklá chodit brzy. Co kdyby přece jen…

A tak jsem si sedla na lavičku před Atom, četla Blesk a jedla z nudy koblihy. Psala jsem smsky kamarádkám, že jsem asi úplný magor, a uvažovala jsem, že už bych měla jít na horký čaj k Hastrmanovi kousek od haly, protože už jsem začínala být promrzlá. Občas jsem zavolala sestře s prosíkem, aby už přijela, že se tam sama zblázním. Řekla, že by přijela tak kolem tří. V půl jedné jsem si zašla na záchod do Atomu a usoudila jsem, že se půjdu projít kolem haly, že nejsem blázen a že už tam nebudu čekat. V té chvíli asi zasáhl osud.

Před halou jsem totiž uviděla dvě opuštěné postavy – jak jsem záhy zjistila, byla to Sylva a její maminka. Jelikož mi tam bylo docela smutno, rozhodla jsem se, že je oslovím. Byly moc milé, přijely z Olomouce (jely už v půl osmé) a dopoledne nakupovaly dárky a ochomýtaly se kolem Imperiálu, ve kterém hvězdy nakonec bydlely, ale viděly jen Dejdara. Asi v poledne se rozhodly, že je tedy nejvyšší čas jet před halu J. Maminka Simona mi řekla, že učí balet a že její bývalý žák je produkční této show a že mu volala a že je vezme na trénink. Ihned mi taky řekla, že určitě nebude namítat nic proto tomu, když bych šla taky. Pán za chvíli přišel, byl velmi milý a řekl, že máme ve tři hodiny být u bočního vchodu. Myslím, že v té chvíli jsem ještě ani nemohla docenit to štěstí, které mě potkalo…

Zašly jsme si do Atomu na kávu, čas a džus, rozhodla jsem se je pozvat za to, co pro mě udělaly a co vůbec udělat nemusely. Volala jsem Renátě a oznámila jsem jí tu skvělou novinu! Renáta odpověděla, že hned přijede. Jenže potom mi Sylva s maminkou začaly povídat o dárcích, které bruslařům koupily, a já jsem si uvědomila, že vůbec nic nemám!! Uvědomila jsem si, že je to jedinečná příležitost jim něco předat, a tak jsem rychle znovu volala Renátě, jestli by se cestou nestavila do Teska a něco nekoupila, třeba kytku. Nebyla moc nadšená, ale nakonec souhlasila. Bylo asi třičtvrtě na dvě.

Šly jsme si znovu stoupnout před halu, k silnici, a vyhlížely jsme autobus. Přitom jsme se bavily (většinou o krasobruslení) a Simona říkala, že když Peizerat od někoho dostane dárek, že tu dotyčnou holku vždy políbí… Autobus přijel z Imperiálu asi za pět minut půl třetí. Začaly jsme na bus mávat, asi tři lidi nám taky zamávali, ale vůbec nedokážu určit, kdo to byl. Simona hned volala produkčnímu, jestli by pro nás nepřišel. Přišel během chvilky, ale já byla z toho trochu nervózní, protože Renáta stále nedorazila a bohužel s sebou neměla ani mobil. Tak jsem mu řekla, že sestra ještě nepřišla, ale on řekl, že to nevadí, že pro nás znovu přijde za pět minut tři. Vydala jsem se Renátě naproti, došla jsem skoro až k tramvaji, ale pořád nikde. Naštěstí mě napadlo obrátit se a uviděla jsem ji, jak si to šine kolem haly k levému vchodu. Málem jsme se minuly! Tak jsem vyrazila za ní. Co mě upoutalo jako první, bylo, že byla obtěžkána balíčky! Nesla dvě plné Tesco tašky, v každé byl jeden veliký plyšový pes ve svetru (jeden byl v pruhovaném a jeden v bílém), ale byli opravdu nádherní a roztomilí!! Dále nesla čokolády Merci (ty jsme nakonec nikomu nedali) a ještě balení, ve kterém byla umělá růže a čokoládové bonbony, a to vypadalo opravdu moc hezky. Odpoledne už bylo docela horko, a tak krom toho ještě vláčela v ruce bundu. Došly jsme k haly, počkaly do za pět tři, ale nic se nedělo. Tři hodiny, a stále nic. Začala jsem propadat panice. Člověk si může říkat, že neměl předtím nic a tak nemá zase nic, jenže když už se tolik těšil… Naštěstí paní na vrátnici slyšela, jak se s panem produkčním domlouváme, a tak nám řekla, že nás tam zavede. Měla ostrý a pisklavý hlas… Je to paradox vzhledem k tomu, že jsem s ní den předem mluvila a ona mě tak odbyla… Já ale dodnes nevím, čím jsem si to zasloužila, opravdu ne.

Ještě že nás tam ale zavedla, protože chodby v hale tvořily opravdové bludiště. Myslím, že první šok jsem zažila ve chvíli, kdy jsme míjely dvě osoby, z nichž jedna byla Anissinová. Naprosto normálně vyhlížející, vlasy sepnuté dozadu, modrá bunda. Byla jsem z toho trochu na větvi, ale nechtěla jsem dělat žádný skandál, protože to by tam bylo nepatřičné, a tak jsme šly dál. Vím, že jsme míjely ještě někoho, ale po tom všem už nejsem schopná si vybavit, kdo to byl, možná Tobel nebo Kovaříková, fakt nevím. Když jsme došly k ledu, pěkně jsme paní poděkovaly a usadily se vedle Sylvy a Simony, které nám řekly, že už se jim podepsali Abitbolová-Bernadis a myslím, že Tobel.

A v té chvíli začala jedna z mých nejšťastnějších chvil v mém životě, která trvala téměř dvě hodiny. Nejprve na lede jezdili Tobel a Anissinová s Peizeratem. Když to člověk jen tak napíše, zní to, jako by to bylo úplně běžné pozorovat je při tréninku z první řady. V té chvíli jsem se nad tím skutečně nijak nepozastavovala, ale nyní mám pocit, že to byl snad jen sen a že se to nikdy nestalo. Byl to zážitek je pozorovat! Příliš se nenamáhali, spíš jen tak kroužili kolem, občas se chytili za ruce nebo za pas a povídali si. A přitom se na sebe moc hezky tvářili. Jsou moc krásní, řekla bych, že krásnější než v televizi. Gwendal měl na sobě něco černého a Marina modrou bundu, kterou si potom sundala, takže měla černé tričko. Legrační bylo, když hrála nějaká rychlá taneční píseň a Gwendal na ni tancoval, to na něm člověk skutečně mohl oči nechat. Jen jsem tak seděla a pořád jsem si říkala, že je vidím živě a že to přece není možné. Po chvíli jsem si všimla, že u mantinelu stojí Sabovčík, a tak jsem za ním šla s žádostí o podpis. Podepsal se (i když zpočátku moc nepsal fix), ale jako jediný nebyl příliš srdečný, tedy lépe řečeno vůbec, a ještě se mi zdálo, že z něj cítím alkohol. Ale třeba to bylo jen zdání. Ale nemůžu říci, že by byl nepříjemný, to opravdu ne. Jen na rozdíl od ostatních mě neuchvátil. Stále jsem se bála, že propásnu, až půjde Gwendalek z ledu, ale bála jsem se zbytečně, protože Sylva a Simona nehodlaly zůstat u mantinelu, ale rozhodly se postavit až za černý závěs, který odděloval hlediště od zákulisí, přesně na místo, kde bruslaři odcházeli z ledu. A tak když jsme viděly, že Gwendal nazouvá chrániče, vyrazily jsme za závěs.

Já vím, že se asi opakuju, ale musím znovu napsat, že mi to nedocházelo, že metr ode mě stojí Gwendal, a zároveň jsem to nemohla pochopit. Jak já byla vždy fascinována jejich jízdami, ať už se jednalo o Carminu Buranu nebo Martina Luthera Kinga, popř. exhibiční vystoupení (Suzanne…). A teď tu stál přede mnou v celé své kráse. Ano, v celé své kráse, to slovo krása je tady podstatné. Gwendal totiž vypadal jako andílek, se svými rozpuštěnými vlasy a úsměvem od ucha k uchu. Nikdy v životě jsem ho neviděla krásnějšího. A jak on s námi mluvil… Všechny hvězdy i ti, kteří se za hvězdy považují, by si z něj měly vzít příklad. Ale nejen z něj, ale i ze všech ostatních krasobruslařů. Byl absolutně nenafoukaný, stoprocentně přívětivý a hrozně ochotný a milý. Sylva dávala krasobruslařům podepsat program, já jsem měla zvláštní sešitek. Když jsem začala vytahovat psa z tašky, s nechápavým úsměvem na mě zíral. Když jsem ho vytáhla, řekla jsem mu, že mám pro něj malý dárek, protože jsou skvělý pár atd. Málokrát v životě jsem viděla tak nadšeného člověka, opravdu. Renáta, která to všechno pozorovala z uctivé vzdálenosti, mi potom říkala, že ta radost byla vidět i na tu dálku. Že prostě zářil. Byl z toho prostě nadšený, asi 5 minut psa otáčel v ruce a ohlížel. Je pěkné lidem způsobit radost. Ale nedá se ani popsat, jaký je to pocit, když člověk způsobí radost Peizeratovi. Když psa doohlížel, stalo se něco, z čeho se mi málem podlomila kolena. Gwendal se ke mně nakonil, políbil mě velmi jemně na levou tvář (a já jeho) a pak na pravou. Člověk v životě zažije nečekané věci a nečekané radosti, ale ještě dlouho asi budu přemýšlet, čím jsem si zasloužila toto…. Potom se mi podepsal a já ho požádala o foto. Byl tak strašně ochotný a milý!! Pevně mě chytil, naklonil se ke mně a začal do objektivu foťáku ukazovat čokla. Paní Simona měla s mým foťákem zpočátku problémy a necítila se na to nás vyfotit, ale jelikož Sylva odmítla úplně, byla paní Sylva nucena. Vyšly z toho dvě fotky, a i když na nich není čokl vidět, jsou ty fotky hrozně krásné a jsem za ně tak vděčná!! Já jsem na oplátku vyfotila s Gwendalem Sylvu a Simonu. Bylo to hrozně krásné setkání a jsem si jistá, že na Gwendala nedám do konce života dopustit. Vždy jsem se domnívala, že musí být skvělý, ale skutečnost mé představy jen překonala. Jen nesmírně sympatický a vstřícný k lidem, hrozně mile s lidmi hovoří a jedná s nimi, jako by byl úplně obyčejný člověk. Je pohodový a nesmírně otevřený k lidem. A na ten jeho úsměv a radost z mého medvěda snad nikdy nezapomenu. Jo a na ledě vypadá vyšší, než je ve skutečnosti.

Jenže co se nám nestalo. Když odešel, zjistili jsme, že na ledě už není ani Marina. Teprve doma mi Renáta řekla, že než odešla do šatny, dlouho obcházela kolem nás, ale jelikož jsme si jí nevšimly, nakonec odešla (co měla taky dělat, že :-)). Sylva z toho byla nešťastná, protože měla jednu nohavici na riflích podepsanou od Gwendala, tak druhou chtěla mít od Mariny. Já neměla její podpis ještě vůbec, a tak mě mrzelo, že jsme ji tak propásly… Ale nebyl čas na to příliš myslet, protože se kolem stále něco dělo. Sylva ale stále lamentovala, a tak její maminka nejprve Jelenu Grušinovou a později Viktora prosila, aby ji zavolali. Ale postupně.

Na chvíli jsem se vrátila zpět k ledu tam, kde seděla Renáta (která byla úplně na větvi z toho, jak jsme dlouho komunikovaly s Gwendalem a vůbec co se všechno seběhlo ), a nechala jsem si podepsat Radku Kovaříkovou. Je také moc milá, i když zrovna u ní se mi vždy, když jsem s ní mluvila (předtím v roce 1996 v již neexistujícím obchodě Ostravice Textilia a v roce 2003 v Hypernově), zdálo, že si od lidí zachovává určitý odstup. Ale tím u mě neztrácí na sympatiích a je k lidem příjemná.

Když jsem si znovu sedla, Renáta znovu ukázala na led (já už byla ze všeho tak pif paf, že jsem se tam v té chvíli ani nedívala :-)) a řekla něco na ten způsob „Petruš, ne?“ (Renáta má totiž v oblibě nazývat moje koně přezdívkami :-)). Podívala jsem se na led a koho jsem nespatřila – Viktorka!!! Poprvé v životě!! Koukala jsem na něj a snažila jsem pochopit, že vidím Viktorka…Jel zrovna kolem mantinelu n nás :-). Dřív jsem si myslela, že kdybych viděla Vikrora, že by to se mnou asi seklo. Ale v té chvíli jsem to brala tak nějak normálně, tedy ne normálně, ale celé do odpoledne bylo tak nenormální, že jsem po prvním zhlédnutí Viktorka sebou ani nesekla :-)

Chvíli jsem ho sledovala a pak jsem se pro jistotu vrátila zpět na místo, kde krasobruslaři odcházeli z ledu, a nechaly jsme si podepsat Jelenu Grušinovou a poté Ruslana Gončarova. K těmto krasobruslařům žádný zvláštní vztah nemám, ale musím uznat, že byli oba dva moc milí, přátelští a sympatičtí a Jelena navíc vypadala tak obyčejně, ale přitom moc hezky.

Přišel se na nás podívat pan produkční, my jsme si nejprve myslely, že nám jde vynadat, že stojíme až za závěsem, ale on se jen přišel zeptat, jak se nám daří. No jak by se nám asi dařilo – výborně samozřejmě, lépe to ani nešlo. Zážitky za námi a ještě spousta před námi.

Já jsem totiž stále po očku sledovala na ledě Viktora, který stále neúnavně trénoval. A taky smrkal, měl asi rýmu. Kapesníky si odkládal k mantinelu přímo před Renátu, kdybych tam zůstala sedět, krásně jsem si ho mohla prohlížet, ale já jsem přece musela na boku hlídkovat, aby mi neutekl. Takovou šanci pustit, to by bylo neodpustitelné…

Konečně Viktor dotrénoval, vzal bundu, kterou měl přehozenou přes mantinel, kapesníky a papírový kelímek a šel si nasazoval chrániče na brusle. A pak se blížil přímo k nám. Člověk si může stokrát představovat, jak by se asi zachoval, kdyby se mu právě plnil životní sen (který navíc nikdy nesnil), ale ve skutečnosti to pak dopadne úplně jinak. Já asi byla jako omráčená a vůbec mi nedocházelo, že vidím Viktora. Najednou se ten dvojrozměrný člověk z televize a obrázků zhmotnil a mně to vůbec nepřišlo zvláštní. Prostě tam stál a já si jen říkala – to je Viktor, to snad není možné, ale jinak se nic zvláštního nedělo, zem se netřásla, prostě jinak bylo vše při starém. Podepsal se Sylvě na program a pak nastala má chvíle. Vytáhla jsem z Tesco tašky medvěda a řekla jsem Viktorovi, že mám pro něj dárek, protože je od roku 1988 mým oblíbeným krasobruslařem. Když Viktor z ledu přicházel, tvářil se velmi vážně. Ale když jsem mu toto řekla, začal se hrozně krásně usmívat, vzal si medvěda a začal si ho celého ohlížet. Možná, kdybych se na tu chvíli lépe připravila, řekla bych mu toho více, co mám na srdci. Ale kdybych se na to připravila, nikdy by se to nestalo. Takové situace člověka zastihnou zcela nepřipraveného. Ale jsem ráda, že jsem mu řekla, že je pro mě zážitek vidět ho živě po 17 letech, co mu fandím. Toto Viktora viditelně dojalo a velmi mi děkoval a tvářil se u toho tak nevěřícně. Já na něho taky koukala nevěřícně, protože v té chvíli jsem nějak přestala považovat za normální, že ho vidím, a začala jsem mít neuvěřitelný pocit, že asi sním. Viktor stále děkoval za dárek a řekl, že dá pejska dceři (Viktorce – 8 let). Byla jsem z toho strašně šťastná (jako že si s mou hračkou bude hrát Viktorova dcera J) a asi jsem se podle toho i tvářila, protože Viktor se najednou ke mně naklonil a políbil mě na levou tvář. Hrozně jsem z toho cítila, že to udělal z vděčnosti nad tím, že tady existuje někdo, kdo mu tak dlouho fandí a má ho rád. Jenže to se mnou málem seklo, protože jsem to ani v nejmenším nečekala a bylo to už hodně navíc… Myslím, že jsem nezažila v životě mnoho okamžiků, kdy bych byla šťastnější. Fotka, podpis… to všechno je strašně úžasné! Ale to jeho vřelé chování ke mně, těch pár slov, která jsem mu mohla říct a která on řekl mně, a hlavně – ta jeho pusa, to už bylo něco navíc, něco, s čím jsem nepočítala a z čeho se nemůžu vzpamatovat dodnes. Požádala jsem ho o podpis. Aniž jsem cokoliv po něm chtěla, začal ho psát s věnováním. Zeptal se mě, jak se jmenuju, ale musela jsem mu to hláskovat, protože jméno Markéta zjevně neznal J. Požádala jsem ho o fotku, byl strašně milý a pocit, jaký jsem měla, když vedle mě stál, se nedá ani popsat. Taky ukazoval do foťáku psa, a tentokrát je tam aspoň trochu vidět. Nevěděla jsem, jak mu poděkovat, opravdu. Maminka Sylvy mu potom ještě vysvětlovala ten problém s Marinou a já měla dostatek času si ještě Viktora prohlédnout a vštípit toho co nejvíce do své paměti. Postupem času jsem celou situaci přestala zvládat a musela jsem se hodně přemáhat, aby mi nezačaly téct slzy. Já většinu setkání s lidmi, které třeba nějak obdivuju, zvládám, ale vidět Viktora – to už bylo moc silné kafe. Prostě mi asi začalo docházet, co jsem právě zažila, a bylo mi jasné, že jsem měla neuvěřitelné štěstí. Jak potom řekla paní Simona, byl to osud. Myslím, že ano. Vždy, když jsem v životě byla z něčeho smutná a nešťastná, jsem se tázala, proč zrovna já. A teď jsem se znovu tázala – proč zrovna já. Tolik lidí by jistě toužilo dostat se blízko těmto hvězdám, a já jsem k tomu přišla jako slepý k houslím. Tak moc jsem se těšila na tento den, tak dlouho jsem si zpívala „Zejtra mám svůj den…“, až jsem ho nakonec měla. Kdyby se mi toto zdálo, řekla bych si „krásný sen, škoda, že jsem se probudila“. A mně se jednou, asi v červenci, něco podobného zdálo! S tím rozdílem, že se mi nikdo nechtěl podepsat a Viktor tam snad ani nebyl a Gwendal někam rychle odešel… Myslím, že kdybych se těšila jen o něco méně, nestalo by se nic. Nikdy asi zcela nepochopím, jak se to všechno mohlo stát… Viktor se po chvíli s námi začal loučit, já mu znovu poděkovala, on mně a řekl, že se uvidíme později (jako při show). A odešel. Musela jsem si na chvíli sednout na sedadlo, jelikož jsem tyto chvíle potřebovala strávit. Gwendala jsem s vypětím všech sil zvládla. Ale Viktor, to už bylo na mě trochu moc.

Stály jsme u ledu dále a po chvíli skončila s tréninkem Bonalyová. Když si obouvala chrániče, ztratila balanc, a aby nespadla, plno vahou se opřela o Sylvu. Přišlo mi to strašně komické – taková hvězda, a zachytila se o obyčejného smrtelníka :-). Přišla mi docela při těle, hrozně staře a ztrhaně vyhlížející, ale hrozně obyčejná a sympatická. Ta tam byla ta dívenka s dlouhými vlasy, kterou jsem vídávala v televizi před více než 10 lety. Musím se přiznat k tomu, že když závodila za amatéry, nikdy mě nijak neuchvátila a ani mi nebyla moc sympatická. Ale najednou tomu bylo úplně jinak, protože (stejně jako všichni ostatní) se nechovala vůbec jako člověk, který v životě získal spoustu medailí, ale úplně normálně. Co mě na ní upoutalo dále, bylo, že se podepisovala hrozně pomalu a dala si na to záležet. Myslím, že na mě dýchla i nějaká nostalgie, protože jak už jsem psala na začátku, starší generace pro mě přece jen zůstává něčím výjimečným, a vidět někoho z ní (ač to byla zrovna Bonalyová, kterou jsem tehdy moc nemusela) pro mě bylo neskutečné. A změnila jsem na ni totálně názor.

René Novotný šel trénovat na led a my jsme se ho zeptaly, zda by se nám nepodepsal. Řekl nám, že ano, ale že tyto věci nerad dělá před tréninkem. Takže až potom. Jenže to neřekl vůbec nijak naštvaně, ale naprosto normálně. Hned v té chvíli na mě zapůsobil úplně skvěle.

Vtom jsem si se Sylvou všimla, že v backstage za jedněmi dveřmi se mihla Marina. Poznaly jsme ji podle modré bundy. Paní Simona na nic nečekala a rozběhla se ke dveřím. Stačila jsem namítnout, že nás tam třeba nepustí, že tam asi nemáme co dělat, ale to ji vůbec nezajímalo J Tak jsem šla za nimi. Na chodbě tam postávala Marina (bundu už měla sundanou) a s úsměvem čekala, až k ní dojdeme. Sylva jí dala dárek (ozdobnou prupisku) a Marina ji políbila. Zamrzelo mě, že jsem pro ni nevzala tu růži s bonbony, ale seběhlo se všechno tak rychle. Nicméně jsem byla nadšená z toho, jak zareagovala na Sylvin dárek. Požádaly jsme ji o podpis a poté o fotku. Byla hrozně miloučká a hodná. A strašně krásná. Mně se vždy líbila i v televizi, ale živě vypadá ještě lépe. A je hrozně malá a drobná, když vedle ní člověk stojí (já jsem navíc vysoká, takže to se mi potom ještě zdá dvojnásob J). Vypadá hrozně obyčejně (hlavně předtím, když měla vlasy ještě sepnuté dozadu a byla nenalíčená), ale zároveň je nádherná. Působila na mě hrozně pozitivním dojmem a asi tento dojem způsobil, že mě zcela uchvátila. Nepřestala se smát po celou dobu, co tam s námi stála. Trpělivě vyslechla vše, co jí Sylva francouzsky říkala, a reagovala na to, ale nevím už, co říkala (i když francais jsem se kdysi učila, jenže kdeže loňské sněhy jsou…). Byla hrozně roztomilá. Ale je jiná než Gwendal. Taky si člověka tak nepřipustí k tělu, není asi tak otevřená. Ale je okouzlující a s člověkem mluví naprosto jako rovný s rovným. Je k člověku strašně milá. Já od dob, co jsem je před lety poznala, zastávám názor, že se k sobě strašně hodí. Na ledě spolu vypadají úchvatně a jejich jízdy jsou v rámci tanečních párů nepřekonatelné. I ostatní páry jezdí hezky, ale oni tam mají něco navíc – jejich specifické pohyby, Gwendalovy výskoky, Marininy zvednuté ruce, zvedačky… Myslím, že je jen dobře, že jsou každý úplně jiný, jak povahově, tak vzhledově, protože právě ta rozdílnost z nich vytváří ten okouzlující celek. A stejně si myslím, že by se měli vzít!!!!!!! I když vím, že se tak asi nestane L Byla jsem nakonec hrozně šťastná, že jsem se k ní dostala, protože jsem opravdu netušila, jaká je úžasná. Teda i v televizi jsem z ní vždy byla nadšená, ale zažít osobní kontakt, a navíc takový úžasný, je k nezaplacení.

Když jsme od ní odcházely, všimla jsem si, že mi za rohem mizí Abitbolová s Bernadisem. Taky ten starý dobrý pár… Moc mě to nemrzelo, protože jsem k nim neměla nikdy žádný bližší vztah, ale když jsem je potom viděla při show, kde mě uchvátili, mrzet mě to začalo… Ale teď už s tím nic neudělám, ti mi prostě upláchli… J

Vrátily jsme se k ledu, kde o chvíli později dokončil svůj trénink René Novotný. Byl k nám strašně milý a působil neobyčejně nenuceně. Nikdy jsem netušila, že je tak moc sympatický. Podepsal se nám a taky vyfotil. Konečně jsem se vedle někoho cítila normálně (myslím tím výškově), i když Simona měla trochu problém nás vyfotit, protože René byl hrozně vysoký, já skoro o hlavu menší a Sylva ještě o kus menší. Simona měla problém zabrat tam všechny tři hlavy, ale nakonec se jí to přece jen podařilo a výsledek je moc pěkný. Popřály jsme mu hodně štěstí v životě mimo ledovou plochu. Taky si už zaslouží se usadit a mít rodinu, svoje si už dávno odpracovali a musím říct, že později večer mě uchvátili.

Bylo pět hodin a trénink byl u konce. Bodyguardovi jsme ukázaly vstupenky a ten nám ukázal naše sedadla. Měly jsme obrovské štěstí (jak jinak :-)), protože v prvních řadách byly polstrované židle a jinak v celé hale byla sedadla plastová. A my samozřejmě měly vstupenku do první řady uprostřed J Rozloučila jsem se se Sylvou a Simonou, ale záhy jsme zjistily, že mají sedadla téměř těsně vedle nás. Když jsme si tedy odložily věci, zjistila jsem, že jen asi o tři sedadla vedle sedí Laurent Tobel a telefonuje. Říkala jsem si, že bych si od něj vzala podpis, ale chtěla jsem počkat, až dotelefonuje. Jenže co se nestalo – po chvíli se zvednul a ještě během hovoru odešel. Takže jsem měla smůlu a vzhledem k tomu, jak byl během večera skvělý, mě to potom mrzelo, ale jinak si myslím, že mě nemá moc co mrzet, protože jsem získala tolik, že jsem si ani víc nemohla přát.

Byla nás docela zima, a tak jsme se s Renátou rozhodly, že si zajdeme na teplý čas nebo čokoládu. Ovšem Renátě z automatu vyjela jen horká voda. Zkusila jsem čokoládu, a tu mi naštěstí automat vydal. Renáta šla tedy pro čaj ke stánku a zároveň jsme si ještě koupily párek v rohlíku. Byla to hrozná legrace, protože krom nás čtyř tam nikdo jiný, kdo tam nepatřil, nebyl, a prosklenými dveřmi ven jsme viděly, jak se venku srocujou a čekají lidi… :-) Tak jsem možná byla i trochu škodolibá, že musí čekat venku, zatímco já jsem uvnitř :-). A chtěla jsem si toto privilegium náležitě užít, když vím, že se člověku přihodí jednou za život :-). Tak jsme tam stály a popíjely čas a čerpaly do sebe teplo, zatímco davy lidí proudily kolem nás, aby konečně zjistily, kde že to vlastně sedí. Jojo, v životě člověka někdy zafunguje náhoda a štěstěna dohromady.

Předem jsem si myslela, že budeme sedět přímo u ledu a že tam nebude mantinel, ale oproti očekávání tam byl :-(. Myslely jsme si, že si můžeme posunout židli až k mantinelu, ale hodný bodyguard nám vysvětlil, že z bezpečnostních důvodů to nejde. Sice to moc nechápu, protože v Praze taky nebyly mantinely (znamená to snad, že by snad byla porušena bezpečnost??), ale ono to nemělo chybu ani tak. Tak jsme si židli posunuly asi o 10 cm a hned to bylo lepší. Na místě, kde měla původně sedět s námi maminka, seděla nějaká paní – osamělá duše. Měla štěstí, že ještě v září sehnala takový dobrý lístek. A my taky měly štěstí, že jsme seděly zrovna tam, protože to byla opravdu skvělá sedadla.

Ani jsem se nenadála a rychle se blížila šestá hodina.

Show začala s asi desetiminutovým zpožděním, ale vůbec to nevadilo. Na začátek musím napsat, že celá show tvořila jednolitý celek, výstupy moderátora, krasobruslařů i hudebníků tvořily jednolitý a harmonický celek a výborně se doprovázely a spolu korespondovaly.

Představení tedy začalo tím, že na led vjelo aut a obkroužilo kolem ledu. Uprostřed se zastavilo a vystoupil z něho moderátor – Martin Dejdar v masce mimozemšťana. Sytým hlasem nám oznámil, že jsme se ocitli na Planetě šampiónů a že nám slibuje úžasné výkony. Musím říci, že Dejdarův způsob moderování po celou show se mi velmi líbil, protože nemluvil ani příliš hlasitě, ani příliš potichu, prostě tak akorát. Nemluvil ani příliš moc, ani příliš potichu. Prostě tak, jak mělo být.

Zpěvák Maxime zazpíval píseň Angels od Robbieho Williamse a během písně se na ledě trhanými pohyby pohybovaly zelené příšerky, které měly představovat mimozemšťany (Renáta říkala, že předtím prodávaly programy J). Jak už jsem napsala, nacházeli jsme se na jiné planetě, a proto asi ty příšerky. Poté na led vjel Dejdar na takovém zvláštním dvoukolém vozítku a jal se postupně představovat nejprve kapelu Marcela Woodmana, která po dobu představení zajišťovala hudební doprovod, a poté i všechny krasobruslaře, kteří se postupně ukázali na ledě.

A poté už začala samotná show a bruslení krasobruslařů. Je třeba napsat, že si přesně nepamatuju, v jakém pořadí krasobruslaři předváděli své umění, ale na tom snad zas až tak nesejde. Pravděpodobně popletu více věcí, ale nepamatuji si vše přesně J.

Jelena Grušinová – Ruslan Gončarov – měli na sobě bílý obleček a jeli tanec ve stylu rock ´n´roll. Jeli hezky, ale pravdou je, že mě taneční páry (až na výjimky samozřejmě) ze všech kategorií oslovovaly vždy nejméně. Ale jejich tanec byl svižný a jistě velmi náročný.

Josef Sabovčík – jel na skladbu „Forever young“. Byl to pro mě zážitek vidět ho živě bruslit na ledě. Jeho největší doménou jsou stoprocentně skoky a zcela mě uchvátil saltem dozadu s nataženýma nohama ve vzduchu. Jezdí velmi na efekt, rozevírá elegantně ruce a skáče opravdu skvěle, ale možná mi tam chyběl malinko cit a asi nějaká umělecká a prožitková složka. Každopádně jeho vystoupení ve mně zanechalo hluboký dojem, je to legenda.

Sarah Abitbolová – Stephan Bernadis – při jejich jízdě mě opravdu velmi zamrzelo, že se mi nepodařilo od nich získat podpis a fotku. Odpoledne jsem to přešla mávnutím ruky, ale když jsem viděla jejich jízdu, pochopila jsem, proč získali tolik medailí a proč jsou tak oblíbení. Dříve jsem si jich nějak nevšímala a nijak mě neoslovili, ale živě mě opravdu okouzlili. Sarah představovala papouška a Stephan piráta, ale jejich vystoupení bylo opravdu úchvatné. Vždy vynikali vysokou obtížností prvků a předvedli to i tentokrát. Nejhorší je ten prvek, kdy Stephan drží Sáru za nohy, točí se kolem své osy, a Sáru tudíž otáčí hlavou dolů kolem dokola. Vždy mám (a měla jsem i dříve, když jsem to viděla jen v televizi) při tomto prvku strach, že se Sarah praští hlavou o led (protože tou hlavou lítá opravdu hrozně nízko), ale snad to mají tak dobře nacvičeno, že se to nestane… Navíc mě okouzlili i svým vzhledem . Já Sáru pamatuju ještě s krátkými vlasy, ale to už teď neplatilo. Vypadala úplně jinak (a lépe) než v televizi. Vlasy měla dlouhé, byla velmi maličká a hrozně usměvavá a milá. Stephan byl pro změnu mohutný a fešák.

Dejdar poté začal povídat, že na led vyjede poprvé malá, čtyřletá holčička, která nám zabruslí na Carmen. Docela jsem mu uvěřila a myslela jsem si opravdu, že na led vyjede dítě. To jsem se ale přepočítala, protože na led vyjel Laurent Tobel. Musela jsem se smát, sotva jsem ho spatřila. V červených šatičkách a růží na bezvlasé hlavě vypadal opravdu famózně J Když si k tomu přičtete, jaký on je zjev, tak už pochopíte, proč se člověk musel smát od začátku až do konce. Kdysi mě uchvátil svým ztvárněním Labutě, ale toto vystoupení nebylo o nic horší. Předváděl tedy malou holčičku, který jede svou první veřejnou jízdu. Nedá se dost dobře popsat, jaké pohyby předváděl, jakým způsobem skákal skoky, jak třeba předváděl, že se stydí… Laurent nikdy na žádných akcích nezískal žádnou medaili, ale je jedním z mála, kteří se i přesto dokázali prosadit. Byl prostě skvělý.

No a potom Dejdar začal uvádět krasobruslaře, který získal tituly Mistra Evropy, titul Mistra světa i titul Olympijského vítěze. A já už jsem tušila, kdo nyní na led vjede. Za pár okamžiků se tak stalo – na ledě se objevil můj milovaný Viktor Petrenko. Nikdy, nikdy v životě by mě nenapadlo, že ho uvidím naživo bruslit. A ta chvíle přesto nastalo. Jako by se čas vrátil o více než 10 let zpět. Viktor (stejně jako kdysi) bruslil v černém oblečku, s krásným výrazem ve tváři, elegantně a s nádhernými a vysokými skoky. Jezdil na pomalou známou skladbu (bohužel paměť, ač jsem to nepředpokládala, selhala a zaboha si nemůžu vzpomenout na název) velmi procítěně. Tak jak jezdil vždycky. Vždycky zastával názor (ve kterém ho podporovala jeho trenérka a již dlouho tchyně v jedné osobě), že krasobruslení není jen o skocích, ale hlavně o výrazu. A vždy se podle toho řídil. Při jednom skoku o trochu hůře dopadl, ale jen malinko zakolísal a jel suverénně dál. Byla to krásná jízda, při které se mi téměř draly slzy do očí, protože jsem si velmi dobře uvědomovala, že tato vzácná chvíle nebude trvat věčně, ale zároveň jsem za tuto chvíli byla tak vděčná… Viktor byl po celé odpoledne a večer tak reálný, že mě chvílemi ani nepřekvapovalo, že ho vidím. Ale dnes, týden poté, mi připadá, že jsem prožila krásný sen.

Dejdar každému bruslaři, který opouštěl ledovou plochu, zamával.

Poté vjela na led Surya Bonalyová a jela na svižnou skladbu „I will survive“. I ona jela spíše technicky než výrazově, ale skoky měla opravdu perfektní a nezapomněla předvést i své pověstné salto. Ale jízda to byla výborná a hlavně bylo krásné vidět ji proto, že jezdila v době, kdy jsem krasobruslení velmi sledovala, a připomněla mi tak trochu staré dobré časy. (I když teď také jezdí výborní závodníci, to se nedá popřít.)

Radka Kovaříková – René Novotný – jeli na hudbu z písně Duch, tedy šlo o pomalejší záležitost. Jejich vystoupení jsem sledovala s velkým nadšením a moc se mi líbilo. Skoky sice myslím nepředvedli, ale předvedli mnoho různých zvedaček a hlavně jeli velmi elegantně a s prožitkem. Když jsem psala, že taneční páry sleduju asi nejméně ze všech kategorií (s výjimkou úžasných Francouzů a několika dalších), o sportovních dvojicích bych mohla říct pravý opak. Od malička mi připadá tato kategorie nejzajímavější a nejzábavnější, a navíc vidět tento pár bylo pro mě i kapku nostalgické. Také jezdí již řadu let, vlastně od mého dětství, a bylo tedy krásné na sklonku jejich kariéry vidět je na ledě.

No a Marina Anissinová – Gwendal Peizerat. Jeli na hudbu ze Stars wars a jízda mi nebyla neznámá. Na začátku mají na sobě černé kostýmy s kapucí a velmi efektně proti sobě na ledě bojují s barevně osvětlenými meči. Jejich pohyby jsou prostě unikátní. Po chvíli kostýmy odloží a předvádí svou jízdu s neopakovatelnými rozevlátými pohyby, které umí jen oni, se zvedačkou, kdy Marina zvedá Gwendala (bylo tak úžasné vidět to živě, ne jen v televizi), ale hlavně – čekala jsem na pasáž, kdy hudba bouří, Gwendal jede jakoby před Marinou a vždy půl sekundy poté, co hudba zabouří, elegantně vyskočí a dopadne zpět do mírného podřepu s jednou nohou nataženou, a tak je to asi 2x nebo 3x za sebou. Vždy, když jsem popisovala v minulých letech koncert mé milované skupiny Kelly Family, tak jsem u písně Everybody is beautiful, kdy Paddy vyskočil a zas dopadnul na pódium, napsala, že mi ten výskok připomíná výskok Peizeratka. Ale nikdy by mě v té chvíli nenapadlo, že tento výskok Peizeratka budu mít příležitost taky popsat v reportáži. Bylo to tak působivé! Působivá je ovšem i ta pasáž, kdy Gwendal jede, drží Marinu kousek nad ledem a ta má natažené ruce nahoru, vlasy jí vlají a hudba vrcholí. Prostě zážitek na celý život. Musím napsat, že neexistuje mnoho párů, které by se k sobě tak hodily. Přes rozdílnost vzhledu i povah působí nesmírně harmonicky a člověk by si jen přál, aby tvořili pár nejen na ledě… (což tedy ale bohužel :-( ). Byli prostě nádherní!!!

A nastala přestávka. Byla jsem plná dojmů, a to mi Sylva se Simonou řekly, že druhá polovina je ještě mnohem lepší, což jsem si tedy vůbec neuměla představit. V té chvíli jsem už ale zcela jistě věděla, že investice do vstupenky nebyla marná a že se mnohonásobně vyplatila. Na pódiu nějací lidi vyhlašovali výherce soutěže s Avonem a taky výherce zájezdu do Chorvatska (myslela jsem si, že vyhraju, když mám ten den tolik štěstí :-), ale kupodivu jsem nevyhrála :-), jenže mezi námi, já zažila ten den rozhodně větší výhru než ten, kde pojede do Chorvatska, a ani za nic bych neměnila…). Dejdar předtím řekl, že přestávka bude trvat pět světelných minut, tak jsem se zděsila, že nestihnu záchod, ale potom vysvětlil, že to je 20 pozemských minut :-). Zašly jsme si na záchod, kde tedy byla šílená fronta (některé dámy dokonce chodily na pánský záchod a některé se tam cpaly z druhé strany, což teda byla drzost nejvyšší!!), ale dalo se a druhou polovinu jsme v pohodě stihly.

A čekalo nás překvapení. Dejdar nám oznámil, že uvidíme kapelu složenou ze šampiónů. Podívala jsem se na pódium a byla jsem úplně v šoku, protože jsem spatřila krasobruslaře za hudebními nástroji. Vybavuji si, že za bicími seděla Bonalyová, Radka Kovaříková držela v ruce saxofon nebo trubku nebo co to bylo, Viktor držel kytaru (měl na očích černé brýle a myslím, že kdyby se na něj Renáta více zaměřila, řekla by, že vypadal amerikánsky… :-). Ona to o něm říká vždy, ale on tak nevypadá, on je hrdý na svou vlast) a všichni se pohupovali v rytmu hudby a bylo vidět, že je to velmi baví :-). Marcel Woodman aspol. se mezitím pohybovali na hokejových bruslích na ledě, ale moc jim to nešlo, drželi se jeden druhého (buď jeli ve vleku nebo ve dvojicích), chvílemi někdo spadl, a když odjížděli dozadu (to se i podium už začalo otáčet a krasobruslaři začali odkládat nástroje, aby se připravili na svá čísla), zapackali a spadli a Dejdar řekl, že teď předvedli prvek zvaný „Rolba“ :-).

Jako první opět jeli Jelena Grušinová – Ruslan Gončarov – jeli na hudbu od Petera Gabriela, jeli zase moc hezky, ale příliš si toho zrovna z jejich jízdy nevybavuji, jen to, že se mi to samozřejmě líbilo :-). Chtěla bych jen napsat k Jeleně, že na ledě vypadá sice hezky, ale když není tak moc nalíčená a s člověkem se normálně baví, vypadá o mnoho lépe a je strašně sympatická a příjemná… Na ledě to tak nevyzní, ale oba mě opravdu svým vystupováním zaujali.

Laurent Tobel – tak takhle jsem se nenasmála už dlouho… Kapela Marcela Woodmana začala hrát a Tobel nikde. Podívala jsem se pozorně na pódium a zjistila jsem, že Tobel tam také stojí, zády k nám. Po chvíli Woodman přestal zpívat a k mikrofonu se přesunul právě Tobel. A začal zpívat. Tedy já jsem si myslela, že to zpívá on, protože to působilo tak věrně, ale sestra mě o pár dnů později vyvedla z omylu, že to vlastně nezpíval Laurent, ale ten Woodman, který po celou tu dobu, co Tobel „zpíval“, stál pro změnu zády k nám. Když Laurent „dozpíval“, skočil na led a na zbytek skladby energicky bruslil. Ale aby toho nebylo málo, asi v polovině skladby vytáhnul saxofon (tedy spíš jen takovou malou imitaci saxofonu) a začal na něj „hrát“. Samozřejmě že to hrál někdo na pódiu, ale skoro to vypadalo, jako by hrál Tobel. Ale nejvěrněji působil opravdu ten jeho „zpěv“, myslela jsem si, že to zpívá on. No prostě bomba číslo!

Surya Bonalyová – také předvedla nádherné vystoupení, k němuž ji doprovázel svým živým zpěvem a písní „Anymore“ zpěvák Maxime, který stál přímo na ledě. Tato skladba byla spíše pomalá, a i když, jak už jsem psala, Surya nikdy neoplývala na ledě výrazovou složkou, vystoupení bylo velmi působivé a moc se mi líbilo. Skočila několik skoků a samozřejmě nezapomněla předvést své proslulé salto. Moc se mi líbila.

Sarah Abitbolová – Stephan Bernadis – jejich číslo bylo skutečně jedním z vrcholů show… Nikdy, když jezdili ještě svou amatérskou kariéru, jsem netušila, co se v nich skrývá a jak jsou výborní.. Což je škoda, protože kdybych to byla dříve tušila, mohla jsem si jejich jízdy více vychutnávat. Ale teď už nenadělám nic… Sarah byla převlečená za muže (měla sáčko, kravatu, klobouk, který sice měla připevněný k vlasům, ale padal jí :-), vousy). Na začátku jízdy (jeli na „Only you“) seděla sama na ledě na židli (v něčem mi připomínala pana Tau) a čekala na Stephana. Ten byl převlečen za ženu J. Ale jak!! Měl na sobě zástěru, na hlavě paruku a na začátku zametal na pódiu (představoval uklízečku). Poté samozřejmě vjel na led a začal bruslit. Bylo to neuvěřitelně zábavné a diváci se doslova váleli smíchy, protože to byl šílený kontrast – ona, malinká, jako muž, a on, hromotluk, jako žena. A jaké pohyby a prvky předváděli, bylo to k popukání!!! Ke konci si Stephan samozřejmě odepnul zástěru a ukazoval nám své „bujné“ tvary (byl vycpaný) a své spodní prádlo. Poté hudba dozněla, tak jsem si myslela, že už je konec, ale nebyl. Ozvala se další hudba, zaštěkání psa a na led vjel roztomilý jorkšírský teriér. Byla veliká legrace pozorovat ho, jak se potácí po ledě. No prostě toto číslo nemělo chybu a opravdu celá hala se bavila. Krom toho, že bylo číslo zábavné, bylo opět i technicky náročné, tzn. předváděli zvedačky a ke konci opět ten nebezpečný prvek, kdy Sarah létá hlavou dolů kolem Stephana.

Poté Dejdar řekl, že se na ledě objeví krasobruslař, u něhož máme jistotu, že jezdí vždy sám. Musela jsem se smát, protože jsem spatřila Viktora a nějakou dámu, která stála před ním. Až v následující chvíli mi došlo, že to není žádná dáma, ale jen imitace dámy, kterou měl Viktor připevněnou na těle. Takže další na řadě byl můj milovaný Viktor Petrenko. Ta dáma byl opravdu vtipný nápad. Měla kratší blonďaté vlasy a barevný kostým (do fialova) a byla opravdu vtipně vytvořena. Viktor jí mohl zadělat ruce za svůj pas (to dělal hlavně při skocích), za krk nebo je prostě mohl držet nebo je nechat kývat ve vzduchu, jak chtěl. Ale bylo to naprosto fantastické a já jsem se neskutečně bavila! Je to jeho proslavené číslo „Mambo nr. 5“. Je to hodně taneční číslo, a přesně tak, jak se do rytmu kroutil Viktor, kroutila se i jeho tanečnice. Dělala prostě úplně stejné pohyby jako on. Toto číslo jsem si absolutně vychutnala. Myslela jsem si nejprve, že budu cítit nostalgii nad tím, že ho vidím na ledě naposledy, ale nestalo se tak, a to proto, že to bylo tak moc zábavné a vtipné! Tak moc jsem se smála a byla jsem šťastná, že na nějaký smutek nebo nostalgii jsem neměla ani pomyšlení. Když se Viktor ukláněl, chytil i ruce tanečnice a předstíral, že i ona mává rukama a uklání se J. Uklonil se s ní na všechny čtyři světové strany. Už asi nikdy Viktora živě neuvidím (ale nevadí mi to, já nikdy nečekala, že ho vůbec kdy uvidím), ale za to, co jsem viděla, jsem vděčná do konce života.

Josef Sabovčík – jeho jízda byla v podobném duchu jako ta první, toho výrazu tam zas až tak moc nebylo, ale on to vynahradil svými rozmáchlými gesty, vlajícími vlasy a saltem dozadu, takže se mi jeho jízda opět líbila.

Irina Grigorianová byla krasobruslařka, kterou jsem vůbec neznala, ale není divu, protože ona jezdí v nějaké show, kterou neznám. Nebylo to klasické bruslení, protože při jízdě cvičila s obručemi. Nejprve měla snad jen jednu, ale pak dvě, čtyři a víc a víc (brala si je z pódia) a předváděla s nimi efektní prvky, jako například kroužila s nimi okolo celého těla (jednou kolem pasu, další kolem krku atd.) anebo některými kroužila kolem těla a dalšími kolem rukou, takže vlastně vykonávala dva různé pohyby atd. Navíc to byla pohledná atraktivní dáma s krásně vyčesanými a nazdobenými vlasy, takže její vystoupení určitě zaujalo a líbilo se. Na konci si vzala kruh, na kterém jí asistent zapálil pochodně, a ona cvičila a kroužila s tímto kruhem. Bylo to pěkné, ale říkala jsem si, co by se asi stalo, kdyby tak něco chytlo (třeba část oděvu…).

I další číslo jsem si vyloženě užila (fakt, ta druhá půle byla ještě lepší než ta první, a to jsem si po té první říkala, že už to ani lepší být nemůže…). Dejdar nám řekl, že další pár budeme hlasově doprovázet. Že je to jednoduché, že budeme zpívat jen dvě slova, a sice „hej“ a „baby“. Nejprve mi to nedošlo, ale pak jsem zjistila, že je to přesně ta píseň, kterou mám tak ráda (a to hlavně proto, že když jsem byla 6.1.2002 na koncertě Kelly Family ve Vídni, před svým drum solem tento popěvek svým krásným, nezaměnitelným, sytým hlasem zazpíval do naprostého ticha Angelo, a poté na to navázaly ty bicí, jojo, to bylo… :-)). Nejprve diváci zpívali potichu, ale postupem času se to zlepšilo. A pak Dejdar řekl, že ještě musí pravá část vykřiknout „u“ a levá část „a“ a ti, kteří sedí vzadu, že si mají vybrat. Tak jsme to několikrát vyzkoušeli a potom už na led vjeli Radka Kovaříková – René Novotný. Píseň mám opravdu ráda, a k tomu jejich bruslení – byla to špica. Na rozdíl od prvního čísla jeli energicky a předvedli řadu náročných a zajímavých prvků, ale prostě ta součinnost toho páru, ta elegance (mám na mysli jen ty špičkové páry), ta harmonie, specifické prvky… toto vše dělá z této kategorie tu nejlepší ze všech (tedy aspoň z mého pohledu). Moc se mi vystoupení líbilo, tedy lépe řečeno, byla jsem z něj nadšená.

Poté nám opět Dejdar oznámil, že i dalšímu páru budeme hlasově pomáhat, a sice že budeme vykřikovat „olé“, když Peizerat zvedne ruku. Tak jsme to několikrát vyzkoušeli a poté už vjeli na led Marina Anissinová – Gwendal Peizerat. Když jsem Flamenco viděla tehdy, když ho jeli jako originální program, jistěže se mi líbilo, ale že bych to řadila k jejich nejlepším jízdám, to ne. Ale na exhibici to upravili a patřilo to ke zlatým hřebům večera! Na začátku Marina seděla na pódiu, vykládala karty a nevšímala si Gwendala, který představovat toreadora, kroužil kolem mantinelu a dupal bruslí do rytmu hudby. Když poté začali bruslit, byla to opravdu nádhera. Rychlé, energické, synchronní, harmonické, kompaktní a já nevím, co všechno. Jak už jsem psala, neuvěřitelně skvěle k sobě pasují, jak stylem ježdění, tak nádherným vzhledem a vůbec tím, jak oba vypadají (a jsou) nesmírně sympaticky. Jeli s tak neuvěřitelnou energií a zápalem, předvedli samozřejmě své nejslavnější prvky a diváci na pokyn (i mimo pokyn) křičeli „olé“, že jsem byla opravdu nadšená. Gwendal měl vlasy v culíku, mně se sice líbí víc, když je má rozpuštěné, ale vím, že při této jízdě je má vždy sepnuté, tak to bylo v pořádku :-). Byl krásný i tak. A oba byli neuvěřitelně skvělí. Považuju je za jeden z nejlepších tanečních párů v historii, ne-li nejlepší. Jsou tak neuvěřitelně originální, sví…

Bohužel konec se blížil mílovými kroky…Následovalo společné číslo. Na led vjeli všichni krasobruslaři v amerických dresech a postupně (vždy tak dva nebo tři) předvedli nějaké prvky. Sabovčík a Bonalyová salto, sportovní páry ten šílený prvek s hlavou dolů, Kovaříková s Novotným ho sice dělali o trochu pomaleji než Francouzi, ale i tak to vypadalo dost šíleně. Moc jsem neměla čas se dívat, protože když někdo předváděl prvek, ostatní stáli u mantinelu a já měla to štěstí, že přímo přede mnou stáli Gwendal s Marinou, a tak jsem se musela dívat především na ně, to jinak nešlo. Zaujala mě jedna asi padesátiletá paní, která po jízdě Bonalyové jí chtěla předat kytku, ale nepodařilo se jí to, a tak se jí to podařilo teď, když tam stála přímo před ní u mantinelu. V té chvíli jsem dostala jedinečný nápad, vyrvala jsem z tesco tašky růži s čokoládovými bonbony, skočila k mantinelu, Marina si mě všimla, a mně se tedy splnil záměr dát jí dárek, Marina si to vzala, nádherně široce se na mě usmála a odložila si ho k mantinelu (před koncem, když objížděli čestná kolečka, si ho nezapomněla vzít s sebou). Měla jsem obrovskou radost, že se mi podařilo dárek jí předat, protože na mě působila opravdu andělsky. Maxime na závěr zapěl píseň „We are the champions“ a krasobruslaři s medailemi objížděli kolem mantinelu dvě čestná kolečka. Bohužel jsem neměla moc času medaile si prohlédnout, protože jsem si musela z bezprostřední blízkosti přece prohlédnout krasobruslaře :-). Byli nádherní a všichni se usmívali, hlavně Gwendalek, který je prostě nádherný. A ten jeho úsměv je vskutku neodolatelný. Vypadá tak sympaticky a v pohodě, až je to k nevíře. Ale všichni byli skvělí. Natáhli jsme ruku a při každém kolečku si s námi všichni plácli. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů – pořád jsem přemýšlela, jak je možné, že kolem mě jede Viktor a já se ho dotýkám… I ostatní. V jednu chvíli mě napadlo, že by nebylo od věci takto zblízka usměvavé si je vyfotit, jak se ke mně blíží, ale pak jsem si řekla, že nebudu čarovat s foťákem, že se jich radši dotknu a naposledy si je pořádně prohlédnu a pořádně si tento okamžik vychutnám (dodnes nechápu, jak kamarádka na koncertě Kelly Family v roce 1997 místo toho, aby se Jimmyho, který stál nad ní, dotkla, fotila ho a stejně ta fotka určitě nevyšla, takže nakonec neměla stejně nic.. :-)). Já upřednostňuju ten osobní kontakt :-). Já vím, že jsem se jich dotkla už odpoledne, ale už nikdy se mi to asi nepřihodí, a tak jsem toho musela využít. Někoho takového se dotknout – to vždy patřilo u mě k těm vrcholům.. A teď jsem se jich dotkla všech… K tomu není co dodat, prostě to tak bylo, ač je to k neuvěření.

Na úplný závěr si všichni stoupli k podiu a následovalo focení, nejprve si všechny fotila Surya a pak ještě Gwendal, vypadali oba úžasně s tím foťákem (jako kdyby mi řekli, klidně bych jim foto udělala :-)ale z mého místa nevyšla fotka žádná :-( ale nevadí). Sledovala jsem hlavně Viktora, který se s někým bavil (už nevím s kým) a Gwendala, který stál vedle Mariny a vypadali tak hrozně mile, potom se otevřelo šampaňské a samozřejmě Gwendal jako první ho začal na kohosi stříkat. Dodnes ho tam vidím, jak tam stál s tou flaškou v ruce, s culíkem na hlavě, usmíval se od ucha k uchu a přes svůj věk vypadal jako nějaký studentík, ale hrozně roztomilý studentík… Myslím, že on opravdu nezkazí žádnou legraci, a po pravdě řečeno, mám hrozně ráda veselé lidi s optimistickým životním pocitem, asi proto, že já taková nejsem (i když teď už možná budu… :-)).

Bylo po všem, krasobruslaři zmizeli a my mohly jít domů. Rozloučily jsme se se Sylvou a Simonou a já jim nemohla za to, co pro mě udělaly, ani dostatečně poděkovat. Připravily mi neopakovatelný zážitek, ze kterého jsem se nemohla celý týden vzpamatovat. Dnes mi to připadá zcela neuvěřitelné a mám pocit, že to byl jen krásný sen, který se člověku může zdát, když po něčem moc touží.

Já po tom ale ani netoužila. Já jsem se jen šíleně moc těšila na show, až z první řady uvidím Viktora a Peizerata. Byl to osud. A bylo to i tím, že jsem vůbec neřešila, co se stane, a ono se to stalo.

Show samotná byla rovněž fantastická. Myslela jsem si, že to bude skvělé, ale že to bude tak nádherné, jsem tušit nemohla.

Jestli příští rok se bude u nás konat něco podobného, nebudu váhat ani minutu a půjdu. Nikdy se sice nemůže opakovat to, co se stalo letos, ale to je dobře. Kdyby se neskutečné měnilo ve skutečné příliš často, mohlo by nám to zevšednět.